Gaskoňsko a Perigord 1. den, So 9. 7., Ne 10. 7.
Sraz byl v sobotu v 10.00 hod. na autobusovém nádraží Praha – Roztyly, na místo nás dovezl Transit hlavního sponzora a při příjezdu již probíhalo nakládání kol a většina měla zavazadla uložena v úložných prostorách autobusu, takže jsem naši obří tašku i další menší dal do autobusu na zadní sedačku. V 11 hod. jsme vyrazili, kousek po D1 a okruhem pak na D5, naložili jsme ještě několik účastníků a pak již jen obligátní zastávka v Rozvadově, kde jsem poobědval tradiční sekanou, a byli jsme v Německu. Na rozdíl od předešlých letošních cest jsme dálnici A 93 pouze překřížili a pokračovali jsme pořád na západ. Již za tmy jsme překročili u Mulhouse hranici do Francie a během noci jsme ukusovali kilometry francouzských dálnic. Ráno, za deště, jsme dorazili na místo do městečka Meyssac, museli jsme počkat do 9.00, kdy nám přidělili místa na stany, stany jsme hned postavili, trochu posnídali a byl tu první briefing, na kterém jsme se mimo jiné dozvěděli od Veroniky, vedoucí zájezdu, že první tři etapy jsou vysloveně kopcovité a pak již to bude lepší. Vzhledem k mé averzi vůči kopcům mě začali málem omývat. No snad to nějak přežijeme. Pršet naštěstí přestalo a tak jsme kolem 10.00 hod. vyrazili. Projeli jsme městečkem, hned za městem byl první stoupák a já zjistil, že mi přesmykač nepřehazuje na nejmenší kolečko, což byl v kopcích docela problém. Nahoře na kopci jsem nepříčetný vztekem, zpocený z kopce zdolaného na nevhodný převod, začal opravovat něco, čemu jsem nerozuměl. Nejprve jsem se snažil pochopit princip činnosti přesmykače a pak jsem ho začal štelovat pomocí lanka, výsledkem bylo, že nepřehazoval na největší talíř, což byl opačný extrém. Mezitím nás minuli všichni ostatní a až jako poslední Veronika a jejím partnerem Petrem, kteří se okamžitě pustili do opravy se mnou. Bohužel jsme neměli kleště a tak jsem nechal kolo tak, že na největší talíř to nešlo, respektive špatně, ale důležitější byl převod na nejmenší, s tím, že to večer doděláme. Sjeli jsme kousek dolů a vzápětí to začalo být nahoru dolu. Po nočním dešti bylo vše nacucané a ve spojení se svítícím sluncem byl jako v prádelně, takže jsem funěl dvakrát tolik. Veškeré trasy tady ve Francii jsou po silničkách, lze je tedy snáze naprogramovat na navigaci, ale musí se stejně trasa neustále kontrolovat. Projeli jsme Curemonte a za La Chapelle aux Saints jsme zase tlačili do kopce, což se ještě několikrát opakovalo až do Sioniacu, za kterým jsme již začali sjíždět dolů k řece Dordogne do města Beaulieu sur Dordogne, kde jsme si dali občerstvení v zahradní restauraci a z pípy nám dotočili vodu do lahví. Z Beaulieu jsme jeli po D 940 kousek podél řeky, poté jsme se odklonili, ale pořád relativně po rovině, až když jsme tuto hlavnější silnici opustili, začali opět kopce. Veronika mluvila o třech, ale byli minimálně čtyři. Pomalým tempem jsme je zdolali a pak již jen sjezd do Meyssacu, skrz město a do kempu. Zpět jsme byli v cca 18.30 hod., ujeto 51 km, nastoupáno přes 800 m. Přehazování se trochu zlepšilo, s menšími problémy jsem se dostával i na největší talíř, ale ten jsem opravdu mnohokrát nepotřeboval, takže jsme ani nic neopravovali. K večeři jsme dojedli řízky z Ústí, ve 20.30 hod. jsme absolvovali briefing spojený s ochutnávkou vína a po 22. hodině již zasloužený spánek.