OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Gaskoňsko 6. den, Pá 14. 9.

Vyráželi jsme kolem půl desáté na kole přímo od hotelu, nejprve jsme projeli městem na jihovýchodní okraj, kde jsme najeli na cyklostezku vedoucí po bývalé železnici, takže žádné prudké stoupání či klesání.  Po krátké cestě však Iva hlásila poruchu na přesmykači, vůbec jí nepřeřazoval. Zastavili jsme a začali opravovat, respektive zkoumat, co a jak, a teprve kolemjedoucí Kateřina jednoduchým pohybem vše opravila – zasunula vypadlý bovden na správné místo. Oddychli jsme si a pokračovali v cestě směrem na Carsac-Aillac, před kterým jsme uhnuli doleva a proti proudu řeky Dordogne jsme pořád po cyklostezce šlapali přes Calviac až do Rouffilacu. Tady jsme opustili cyklostezku, přejeli jsme po mostě na druhý břeh a za chvilku jsme byli v St. Julien de Lampon. V jediné otevřené kavárně u kostela seděli snad všichni a tak jsme si i my daly obligátní kafe a pivo a po krátkém odpočinku jsme pokračovali tentokrát již po proudu řeky zpět, ale po druhém břehu. Po cestě jsme odbočili doleva a vystoupali jsme k Chateau de Fénelon, který jsme však mohli pouze z dálky nafotit, neboť je v soukromých rukách. Když jsme se vydýchali, tak jsme sjeli zpět dolu k řece a podél ní pokračovali dál na Veyrignac, cesta byla trochu houpavá, ale v pohodě. Dojeli jsme do obce Groléjac, která leží na hlavní silnici D 704 na Sarlat a tady jsme si objednali jídlo v malé restauraci hned u silnice. Po chvíli nás dojeli i naši přátelé Ivana s Jiřím, ale dali si pouze víno a pokračovali v cestě. Jiří, ovládaje francouzštinu, stihl zjistit u číšníka, kudy běží cyklostezka na Sarlat a jeho informaci jsme po obědě s radostí využili. Najeli jsme na cyklostezku a posléze i na starý železniční most, po kterém stezka překonala řeku a pořád po cyklostezce jsme v poklidu dorazili po cca 40 ujetých km do Sarlatu na hotel.  Naložili jsme kola, provedli jsme očistu těla a zkulturnění oblečení a vydali jsme se na naši první večeři do města. Nejprve jsme mysleli, že zůstaneme v portugalské restauraci hned na kraji, o které jsme věděli od Ivany s Jiřím, ale nakonec jsme se odhodlali jít až do centra a nutno říci, že jsme nelitovali. Hledali jsme něco klidnějšího a nalezli jsme restauraci v zapadlé uličce, vybrali si stůl a než jsme se rozkoukali, bylo najednou plno. Já si objednal menu – předkrm foie gras, hlavní jídlo konfit a zákusek kozí sýr, Iva so objednala kohouta na víně, každý střední džbánek vína (0,5 l). Docela to odsýpalo, bylo vidět, že číšníci i kuchaři své práci rozumějí. Jídlo bylo vynikající, žádné hranolky, ale opékané plátky brambor, ještě teď, když píši tyto řádky, se mi sbíhají sliny. Rozhodli jsme se tedy, že sem ještě zítra před odjezdem zajdeme na oběd. Kolem půl desáté jsme zaplatili a vydali se na cestu zpět na hotel, což trvalo necelou půlhodinku. Večer již jen trochu růžového z krabice na stole na pokoji a poslední spánek ve Francii.

ZPĚT                                                                                          DALŠÍ DEN