OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Jižní Itálie 4. den, 28. 5. 09

Amalfi, Neapol

Ještě večer jsme řešili problém – náš autobus byl příliš dlouhý na cestu po amalfitánském pobřeží, na cestu jsou vpuštěna pouze vozidla do 10 m délky, což náš nesplňoval. Paní průvodkyně promptně zařídila náhradní italský, ale pokud každý dáme 10 Euro a zbytek je na cestovce. Nakonec všichni souhlasili, naštěstí.

Ráno jsme vyjížděli o půl hodiny později, museli jsme jet víceméně na čas, neboť jednak určité úseky byly postupně uzavírány a otevírány a navíc parkování v Amalfi bylo zaplaceno na dvě hodiny a to přesně od – do. Takže jsme se poléhali na místního řidiče Antonia a ten nezklamal, jel téměř na minutu. Cesta do Amalfi přes Positano byla úžasná, něco jsem se snažil brát kamerou, uvidíme, jaká bude kvalita přes přední okno. Cestou jsme zastavili u prodejny keramiky před Positanem, kde jsme udělali pár fotek, v Amalfi jsme pak měli dvě hodiny času na procházku po městečku, což jsme využili pro focení. Na čas přesně jsme museli opustit parkoviště, chvíli jsme ještě pokračovali po pobřeží, abychom pak nabrali kurz do vnitrozemí. Ještě jedna zastávka v Ravellu na focení nám umožnila z výšky si prohlédnout městečka Minori a Maiori, a pak již přes kopce do vnitrozemí na dálnici A3, kterou jsme dojeli do Pompejí, kde na nás na parkovišti čekal náš autobus. Rozloučili jsme se a Antoniem a pokračovali na cestě do Neapole. Po cestě není poznat, kde Neapol začíná, neboť výstavba je dosti živelná, každý pes jiná ves, někdy si vymění vchod do domu na jinou stranu a hned bydlí v jiném městě. Ne nadarmo je zde jedno z nejhustších osídlení na km2, podél Neapolského zálivu, tj. pod Vesuvem, žije cca 3 mil. lidí, kteří doufají, že za jejich života se Vesuv neprobudí, popřípadě, že je ochrání svatí. V Neapoli se nedoporučuje příliš odcházet uličkami od hlavních tříd, neboť kriminalita je poměrně vysoká a ani my jsme se nijak nesnažili poznat atmosféru zapadlých uliček a tzv. brlohů. Autobus nás vyhodil v centru nedaleko přístavu na Piazza Municipio a my jsme ulicí Via Vittorio Emanuele III a Via San Carlo došli k divadlu San Carlo naproti pasáži Galleria Umberto I. Do divadla jsme nešli, ale do pasáže ano, bohužel uprostřed stálo ohromné lešení a tak jsme jenom prošli do ulice Via Toledo. Cestou na Piazza Plebiscito jsme minuli luxusní kavárnu Gambrinus, na náměstí jsme pak pořídili několik fotek královského paláce a na druhé straně náměstí kostela Sv. Františka z Paoly. Z náměstí jsme zamířili do čtvrti Santa Lucia a ulicí Via S. Lucia jsme došli na nábřeží k příjezdové cestě ke hradu  Castel dell’Ovo (Hrad zlatého vejce), v jehož sklepení se dle Vergiliovy legendy ukrývá zlaté vejce, jež nese celou stavbu a pokud by se rozbilo, hrad by se zřítil a město by podlehlo zkáze. Na hradě jsme vystoupali až na nejvyšší terasy, odkud byl docela pěkný pohled na město i na Vesuv. Na vršku Vomero jsme dobře viděli hrad Sv. Eliáše (Castel Sant'Elmo) se sousední kartouzou Sv. Martina. Z hradu jsme se stejnou cestou vrátili před kavárnu Gambrinus, kde jsme dostali chvíli volno. My jsme zamířili do Via Toledo, kde v místech, kde ústí Galeria Umberto I., byl stánek s cukrářskými výrobky a Iva ochutnala pečivo Babá, což je jakási buchta ve tvaru houby s malou hlavou silně namočená v rumu, a ještě něco z listového těsta. Pokračovali jsme pak ještě kousek po Via Toledo, ale za chvilku jsme se usadili na zahrádce na pivo a na kafe. Sraz s ostatními jsme měli u kruháku u galerie a společně jsme pak pokračovali zpět k přístavu, kde na parkovišti čekal autobus. Cesta k přístavu byla lemována černochy nabízejícími všemožné kabelky, opasky a jiné cetky, nechtěl bych tudy jít za tmy. Těsně po šesté hodině jsme nastoupili a vyrazili na zpáteční cestu do Sorrenta. Vzhledem k tomu, že nad Vesuvem byla odpoledne bouřka a pršelo (nás to jen taktak minulo), bylo snad poprvé jasno a cestou jsem z autobusu několikrát vyfotil Vesuv, bohužel přes sklo, ale alespoň něco. Z Neapole jsme se vymotávali pomalu, protože začínala špička, ale na dálnici to bylo již o trochu lepší a před sedmou jsme byli na hotelu. Většinu věcí jsme si sbalili, protože ráno jsme měli odjezd již v 6.00, Iva šla zaplatit, co vypila v pokojovém baru (vlastně ledničce), a čekala nás poslední noc v hotelu.

ZPĚT                                                                                             DALŠÍ DEN