OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Út, 5. 7.

Po snídani jsme si vše sbalili do autobusu, Lubor udělal briefing a na kolech od hotelu jsme vyrazili na další etapu. Vrátili jsme se stejnou cestou, jakou jsme v neděli přijeli, k řece Salzach a pokračovali na východ po směru toku. Cyklostezka opět víceméně kopíruje řeku, občas však vystoupá pěkně vysoko nad ní. V Taxenbachu jsme se na kopečku zastavili na občerstvení, sjeli dolů k řece a podél toku jsme dojeli až do Lendu, kde jsme se vzájemně ztratili. Kousek jsem se vrátil, Iva zase sjela odkudsi z kopečka a nakonec jsme do toho kopečka vyjeli a pokračovali ve stoupání výš a výš a hezky pěšky, protože to vyjet nešlo. Vystoupali jsme poměrně vysoko nad řeku a silnici vedoucí podél ní, což bylo v plánu, ale jak jsem po chvíli zjistil, bylo to poněkud dříve, než bylo plánováno. Nechtělo se nám vracet do údolí, tak jsme pokračovali, pořád nahoru dolu, vymotali jsme se kolem dálničních mostů, kde se nám náhle objevila Tauernská cyklostezka, takže jsme nakonec jeli dobře, i když ne zcela podle plánu. Nakonec jsme se napojili na plánovanou vyhlídkovou trasu a dojeli k přečerpávací elektrárenské nádrži, odkud jsme pak sjeli prudkým sjezdem do Schwarzachu, kde jsme se dostali opět k řece Salzach. V tu dobu bylo již dlouho zataženo a občas zabouřilo a tak jsme podél řeky upalovali, co to jelo. Na zhruba 36. km jsme kousek zabloudili, odbočili jsme od řeky, ale chybu jsme poměrně brzy zjistili a vrátili jsme se k řece – stezka tu procházela staveništěm a to mně zmátlo. Při vjezdu do Bischofshofenu bylo vidět, že muselo před nedávnem hodně pršet. Vjeli jsme do města, v první hospodě jsme se posadili, protože posledních pár kilometrů jsem byl již bez vody a zrovna jsem měl žíznivý den. Dali jsme si pivo a kolu, dočerpali vodu do lahví. Během našeho posezení trochu sprchlo, ale my seděli pod velkým slunečníkem a tak jsme to bez úhony přečkali. Po oddechu jsme pokračovali, do cíle chybělo již asi jen 8 km a tak jsme to v klidu dojeli. Ubytování jsme měli v Imlau, což je kousek od Werfenu, nad kterým ční hrad Hohenwerfen, známý z válečného filmu s Clintem Eastwoodem z r. 1968 Kam orli nelétají. Dostali jsme pokoj v samostatném domečku, byl to spíše byt, a přestože měli v hotelu zavřeno, domluvil Lubor tříchodovou večeři, která byla vynikající. Po zhruba 60 km se značně kopcovitou pasáží jsme si ji zasloužili.

DALŠÍ DEN                                                                                                             ZPĚT