Sobota, 4. 10.
Na snídani jsme vyrazili před osmou, byla vskutku královská, ale to jsme si dobře pamatovali z loňska. Snídali jsme skoro hodinu, odjezd byl stanoven na desátou, takže času bylo dost. V deset jsme vyrazili nejprve do Egeru pro několik jedinců, kteří šli ráno nakouknout do města, a potom již cca 100 km do Tiszadobu na parkoviště u zámečku. Ve vesnici se pilně budovala kanalizace z peněz EU – bordel jako v tanku, brána zámeckého parku zavřená. Stejná vrátná jako vloni nás odmítala nechat vjet dovnitř, ale nakonec se slitovala, protože jinak by musel autobus i s vlekem pár set metrů couvat po silnici notně poničené probíhajícími stavebními pracemi. Vjeli jsme do areálu, který již od pohledu vypadal notně zanedbaný, sundali kola a několik kolegů se vypravilo s úplatky (pivo a nějaký ten forint) za vrátnou, jestli nás nechá zajet podívat se na zámek. Přestože měli na telefonu překladatele z maďarštiny, tak vrátná byla neúprosná - areál je uzavřen, zámeček a okolí jsou monitorovány kamerovým systémem, vezměte si kola a mazejte. Takže jsme vyrazili na etapu podél řeky Tiszy proti proudu. Projížděli jsme vesnicemi, ve kterých si Iva vždy našla nějaký objekt vhodný k fotografování, takže naše rychlost přesunu byla značně nízká, pouze mezi vesnicemi jsme jakž takž jeli. V Tiszalöku jsme zatočili doleva přímo k řece, chvíli se zdrželi focením u rybníčku – místní oddychové zóny se spoustou míst na grilování (spíše asi vaření v kotlíku nad ohněm) a pak již po silnici k přívozu přes řeku. Přepravili jsme se na druhou stranu společně ještě se dvěma kolegyněmi, a poklidnou jízdou jsme dojeli do Tokaje, kde jsme zatočili přes most a kousek za ním našli autobus. Opět jsme byli první, tak jsem se převlékl do civilu (Iva zůstala v cyklistickém), mezitím dorazili i ostatní, a vyrazili jsme na vinobraní. Na rozdíl od loňského roku jsme se za mostem dali doprava a vstoupili do ulice plné stánků. Hned na začátku si Iva (na doporučení Ilony) dala opět langoše a zase toho nejdražšího – se sýrem a kysanou smetanou. Po gábliku jsme pokračovali, stánky postupně přibývaly a na náměstí plném lidí jsme narazili na veliké pódium, na kterém čardášová kapela doprovázela zpěváky z řad diváků, takové živé karaoke, bylo to naprosto příšerné! Za náměstím pak pokračovaly stánky – nejprve výhradně stánky jednotlivých vinařství, poté konečně i jeden velký s jídlem. My jsme však poctivě došli na konec ulice se stánky, otočili jsme se a na zpáteční cestě jsme si dali společně klobásku a jitrnici. Nebylo to špatné, ale docela studené. Náš pokus o koupení si vína na ochutnání u stánku skončil poněkud rozpačitě – to co jsme si dali, bylo svařené víno. No nebylo to špatné, ale my chtěli ochutnat Tokajské. Když jsme vypili svařák, koupil jsem u jiného stánku tentokrát již normální víno, do plastového pohárku deci za 300 HUF, t. j. cca 30 Kč. Vraceli jsme se pomalu zpět, pocucávali víno, přetrpěli cestu přes náměstí s vyřvávajícími falešnými zpěváčky, a když jsme dopili, zatoužili jsme po další dávce, jenže ouha – tady už byly stánky se vším možným, jenom ne s vínem. Nakonec jsme si v jednom kamenném obchůdku koupili litr tokajského v plastové láhvi a to za 500 HUF, což byl v porovnání s deckami po třech stovkách značný nepoměr. Chvíli jsme si poseděli na lavičce a pak již za nastávající tmy hurá k autobusu. Trochu nás šokovalo, že autobus nebyl tam, kde jsme ho opustili, ale naštěstí jsme ho hned našli. Ostatní také pomalu dorazili a tak jsme vyjeli na 70 km dlouhou cestu do Miscolctapolca, kde jsme tentokrát našli azyl v penzionu Casablanca, sice již postarším zařízení, ale docela zachovalém. Po vybalení a sprše jsme se sešli s ostatními v restauraci, dali si trochu vína, podařilo se nám ulomit nohu od velkého oválného stolu (nebyla na to zapotřebí žádná zvláštní námaha, prostě to upadlo!) a po 23. hodině jsme se odebrali na pokoje.