28.10.-29.10.

Asi poslední letošní výlet jsme podnikli s teplickou nemocnicí a cestovní kanceláří Svobodná cesta z České Lípy. Cíle byly dva - prvním byly návštěva vinařské oblasti ve Znojmě a druhý návštěva Vídně. Startovali jsme v pátek ráno v půl sedmé od teplické nemocnice a poměrně rychle jsme se přesunuli kousek za Jihlavu, kde jsme ve Vilanci u Jihlavy poobědvali v Mlýnhotelu. Po obědě jsme již zamířili do Znojma a jako první jsme navštívili Loucký kláštěr, který je částečně v majetku Znovínu Znojmo. Zde jsme absolvovali krátkou prohlídku přístupných míst kláštera a poté ochutnávku vín uskladněných ve sklepení. Z kláštera jsme odjeli do Malovaného sklepa v Šatově a po jeho prohlídce jsme se jeli ubytovat do hotelu Dukla ve Znojmě. Večer jsme pak strávili v Novém Šaldorfu ve vinném sklípku Ing. Dobrovolného. Ráno byla snídaně již v 7 hodin a po ní jsme vyrazili do Vídně. Cesta byla v pohodě a kolem půl desáté jsme byli již v Schönbrunnu. Nikdy jsem tam nebyl, tak jsme  vykonali prohlídku vnitřních prostor, letmo jsme prošli zahrady a po poledni jsme zamířili do centra. Na Ringu u památníku Marie Terezie jsme vystoupili a společně jsme se vydali na prohlídku centra. Když jsme se asi po dvou hodinách ocitli u svatoštěpánského dómu, čas se naplnil a opustili jsme skupinu (následovalo volno) a makali na Maria Hilfer Strasse, kde jsme měli sraz s mojí maminkou. Ta nás naložila do auta a odpoledne jsme strávili s s příbuznými. Asi v půl šesté jsme se vrátili do centra a opět společně s ostatními účastníky zájezdu jsme se jeli podívat na výtvory architekta Friedenreicha Hundertwassera. Bohužel se již stmívalo a tak fotografie nestojí za nic, pouze těch pár z interiéru. Jako poslední byla na řadě návštěva Prátru, na kterou jsme měli asi hodinu. Skončili jsme hned na jedné z prvních atrakcí, o které Martin prohlásil, že ji zná a je v pohodě. Bohužel jsme k ní přicházeli, když končila a neviděli jsme, co to všechno dělá.  Značnou část jízdy jsme strávili hlavou dolů v šílených otáčkách. Přežili jsme, ale kdybych viděl předem o co jde, asi bych to neabsolvoval. V Prátru jsem byl již mnohokrát, ale pokaždé je tam něco nového. V posledních letech především adrenalinové atrakce, což není nic pro mne. Kolem osmé jsme pak vyrazili na cestu zpět domů, do Teplic jsme dojeli něco po jedné hodině a vzhledem k tomu, že se měnil čas, tak jsme se i vyspali. Samozřejmě, že jsem udělal i pár fotografií.

28.9. - 2.10.

V letošním roce asi poslední cyklo výprava, tentokrát do Českého Ráje. Vyrazili jsme o státním svátku ve středu ráno z Ústí  a již asi v půl jedenácté jsme dorazili do Malé Skály( a ještě jeden odkaz),  která byla vybrána jako základna pro výlety do okolí. Ubytovali jsme se v apartmánech a vyrazili jsme na oběd do hospody Boučkův statek, kde jídlo bylo dobré, ale pivo nic moc. Bylo nás celkem asi 12 (dvě auta z Ústí a jedno z Budějovic) a po obědě jsme vyrazili na kola. Než jsem se rozkoukal, tak všichni byli pryč. Naštěstí jsem měl jak mapu, tak i připravené cyklotrasy okolí Malé Skály včetně výškových profilů. Vybral jsem si trasu čítající kolem 40 km a začal jsem stoupat do kopce směrem na obec Koberovy. Stoupání nebylo naštěstí příliš dlouhé a když jsem se přehoupl přes vrchol, tak jsem v pohodě sjížděl ke Koberovům. Původně jsem měl namířeno do Rovenska pod Troskami, ale pod Roštejnem jsem špatně odbočil (značení cyklostezek zde je na velice špatné úrovni) a mířil jsem k Turnovu. Když jsem to zjistil, nalezl jsem si cestu přes Sekyrovy loučky, odkud jsem veden víceméně instinktem přes pole a lesy dorazil do Sedmihorek. Nahoru na Hrubou skálu se mi nechtělo (doba již pokročila) a tak jsem hledal cyklostezku do Turnova. Ačkoliv jsme projel i kempem, cestu jsem nenalezl (až v pátek se nám ji podařilo najít, ale jenom díky tomu, že to byla poslední neprozkoumaná možná cesta, hrůza) a byl jsem nucen jet do Turnova po hlavní silnici. V Turnově opět žádné znační, přesto se mi však podařilo po několikerém optání nají tu správnou stezku podél Jizery a již za deště a soumraku jsem dorazil do apartmánů. Jak jsem zjisti, ostatní ujeli pouze 16 km a tak jsem byl se svými téměř čtyřiceti km spokojen. Na večer jsme si zamluvili stoly u Boučků, kde jsme kuli i plány na příští den.

Ve čtvrtek část výpravy odjela za povinnostmi do Ústí a protože od rána pršelo, tak jsme podřimovali skoro celé dopoledne na pokojích. Kolem 11 hod. přestalo pršet a tak jsme vyrazili na pěší prohlídku Malé Skály. Přešli jsme po mostě přes Jizeru a vydali se směrem na Železný Brod podél hlavní silnice, až jsme se dostali pod skalní vyhlídku. Vystoupali jsme k Panteonu, který však byl zavřený a tak jsme se alespoň rozhlédli z vyhlídky (mimo mne, nemám rád výšky). Zpět do Malé Skály jsem opět přešli přes Jizeru, tentokrát po lávce a naobědvali jsme se v hotelu Skála u nádraží, kde byl alespoň Samson a ne Svijany. Odpoledne jsme pak vyrazili na kole do Železného Brodu - nejprve stezkou podél vody a posléze po hlavní silnici. Železný Brod nám nijak neučaroval a tak jsme pokračovali do kopce směrem na Koberovy. A již tady se začaly objevovat první problémy s mým kolem. Přehazování na velkém talíři šlo stále hůř a několikrát se mi v kopci zasekli šlapky?! Opět začalo pršet a tak jsme vzali zavděk hospodou v Koberovech, kde měli plzeňské. Do apartmánů jsme pak dojížděli za deště a ujetých zhruba 16 km nebyla žádná sláva. Večer se část výpravy vrátila z Ústí a tak jsme poseděli u Boučků.

V pátek se situace s deštěm opakovala a když po desáté přestalo, vyrazili jsme na kolech směrem na Turnov. Přestal mi fungovat cyklokomputer (nepomohla ani výměna baterie, do dnešního dne jsem ho nerozchodil) a tak jsem ani nemohl sledovat najeté km. Díky mé středeční cestě jsme do Turnova dojeli po stezce podél Jizery. V Turnově jsme na náměstí poobědvali v restauraci Belgický dvůr na náměstí a po obědě jsme opět složitě hledali cyklostezku směrem na Sekerovy Loučky. Přes ně jsme pokračovali na Roudný a Radvánovice a dojeli jsme na Hrubou Skálu. Prudkým sjezdem jsme se dostali do Sedmihorek a po složitém hledání jsme objevili cyklostezku do Turnova. Po cestě jsme ještě zastavili v dřevěné hospodě se zapáleným krbem, kde si někteří dali svařáka nebo grog - při sjezdu z Hrubé Skály člověk prochladne. V Turnově jsme najeli na stezku do Malé Skály, ale část se po cestě odpojila a vzala to po druhé straně přes Frýdštějn. My, méně zdatní, jsme dojeli již dobře známou cestou. Večer dorazili ještě další účastníci - celkem nás již bylo 16 a tak byl problém s hospodou; byl pátek a u Boučků i v sokolovně bylo plno. Nakonec jsme skončili opět v hotelu Skála, kde však bylo taky dost plno a tak hladovci museli na večeři dlouho čekat.

V sobotu se naštěstí vyčasilo a tak jsme mohli s klidem vyrazit na pořádný výlet. Bohužel jsme vyjeli dost pozdě, což se nám později nevyplatilo. Cestu do Turnova jsme absolvovali již dobře známou stezkou podél Jizery. V Turnově jsme zamířili na Kacanovy, kde jsme se občerstvili v hotelu Králíček, kde byla značně unavená rusky mluvící obsluha. Bylo to na dlouho poslední občerstvení, dál nás čekalo jenom šlapání v poměrně kopcovitém terénu.Od Králíčka jsme to vzali na Příšovice, minuli jsme Drábské světničky a přes Branžež a Srbsko jsme dorazili pod Kost. V tuto chvíli jsme měli najeto již kolem 40 km a bylo jasné, že původní záměr dojet až na Trosky byl naprosto nereálný - tohle nebyla jižní Morava, kde byl cestovní průměr téměř dvojnásobný. Bylo asi půl druhé, když jsme usedli ve zcela nabité hospodě pod Kostí, kde jsme byli předem upozorněni, že to bude dlouho trvat. Hospodu jsme opouštěli ve čtvrt na pět. Předpokládali jsme, že to vezmeme nejkratší cestou do Turnova. Hned za hospodou jsme najeli na stezku, nikoliv však cyklo, ale turistickou - čekalo nás skákání přes potok, jízda přes kořeny a rozbahněnou loukou. Když jsme se vrátili na silnici, zjistil jsem, že to máme do Turnova ještě dál, než z pod Kosti - bohužel jsme jeli po cestě, která byla minimálně o 8 km delší a především vedla přes Hrubou Skálu a tak jsme zcela nesmyslně šlapali do prudkých kopců, abychom pak hloupě prudce sjížděli opět dolů. Kolo mi již téměř přestalo řadit na velkém talíři a pokud se mi po dlouhém zkoušení přeci jenom podařilo přeřadit na nejmenší převod - vždy mi spadl řetěz. Radost z jízdy se zcela vytratila a zůstala pouze nutnost v co nejkratším čase dojet domů - dojížděl jsem již za tmy a cesta bez světel a navíc v lese stála za .... .Tuhle etapu jsme prostě organizačně nezvládli.

V neděli opět pršelo a tak jsme si pouze zabalili věci a po 11 hod. jsme vyrazili na oběd a to do restaurace Pod Panteonem, kde byl Gambrinus a především velký výběr jídel v mexickém stylu - moc dobré. Měli jsme původně v plánu navštívit ještě Sychrov, ale vysloveně hnusné počasí nás od toho odradilo. Tak jsme se po vydatném obědě rozloučili a rozjeli se domů.Tady je pár fotek jak ode mne, tak i od ostatních.

11.08.-12.08.2005

Na skok jsem s přítelem Janem Červenkou (můj spolucestovatel a průvodce Skotskem) zavítal do Počátek, kde tráví léto náš společný kamarád Jan s rodinou. Vloni mně ukázali Telč, letos jsme absolvovali výstup na věž v Počátkách a navštívili jsme nedalekou Žirovnici, známou všem milovníkům perleťových knoflíků. Takže jenom pár fotek.

23.7.-6.8.2005

Půl roku připravovaná akce "Irsko na kolech" nakonec dopadla tak, že jsme jeli pouze tři. Stálo to však za to i díky CK Adventura, která tento cykloturistický zájezd pořádala. Podrobnější cestopis jsem umístil na samostatné stránky  včetně fotografií, kterých jsem nasekal téměř 850.

23.6 - 26.6. 2005

Dlouho plánovaná akce "Jižní Morava" ! Rozšířili jsme si víkend a vyrazili již ve čtvrtek ráno. Ford Transit jsme měli opět zapůjčený od firmy Ing. Miroslav Fišer - stavební práce a tentokrát byl plně obsazen. Ke kvartetu přátel šumavských hvozdů, tvořeného Petrem, Pavlou, Mrazíkem a mnou, přibyla Mrazíkova kamarádka Ála a a do šestice všeho dobrého Jirka. Na dálnici za Prahou se k nám připojili Michal s Markétou a v dalším autě staří šumavští známí Vráťa s Hankou, které doplňovala nová vousatá tvář - Pavel.  Cesta po D1 probíhal kupodivu a díkybohu klidně, pouze už na D2 se Vráťovi v zánovní Octavii rozsvítila kontrolka, která požadovala doplnit olej. No, vzhledem k tomu, že mají najeto snad jenom tisíc km, je to dost brzo. Ale olej se doplnil a my jsme šťastně kolem poledne dorazili do Břeclavi a ubytovali jsme se v kempu u zámku. Ke kvalitě kempu se nebudu raději vyjadřovat, abych objednavatele ubytování neodradil od příští výpravy, ale mohlo by to být lepší. Dlouho jsme se neohřáli (no vlastně ohřáli, bylo skoro 30° ve stínu a to až do soboty) a hned vyrazili na kolech na první okruh. Režii, stejně jako na Šumavě, měl v rukách opět Vráťa a nutno podotknout, že všechno klapalo jako na drátkách. Ve své pečlivosti měl program již připraven z domova - na základě vlastních předchozích zkušeností a s pomocí cykloatlasu nás všechny tři cyklodny vedl téměř neomylně. Píši téměř, neboť k jednomu zaváhání přeci jenom došlo, jak uvidíme později. To však nic nemění na tom, že jsme se na Vráťu mohli spolehnout.

První odpolední trasa vedla z Břeclavi směrem na Lanžhot, kde jsme se asi po cca 10 km v motorestu naobědvali a vyrazili do dříve pro normální smrtelníky nepřístupných končin. Kousek pod Lanžhotem jsme odbočili z okresky na stezku vedoucí k jednomu z nejjižnějších cípů republiky - soutoku Dyje a Moravy na hranici Česka , Rakouska a Slovenska. Až k soutoku jsme se nedostali, cesta byla uzamčena a tak jsme kousek nad soutokem otáčeli nahoru a po staré staré signálce jsme směřovali opět směrem k Břeclavi. Slovem nahoru je míněno ve směru dle mapy na sever, nikoliv do nějakých kopců. V rovinatosti terénu měl tentokrát Vráťa naprostou pravdu a pro mne to byla nesmírná pohoda. Celý tento okruh se jel většinou v lese po bývalých silničkách sloužících pohraniční stráži.Kousek před Břeclaví jsme opět najeli na silnici a v motorestu, který Vráťa s Pavlem znali z dřívější návštěvy a bez problémů ho našli, jsme doplnili tekutiny a vyrazili k domovu. Najeli jsme téměř padesát km, ale vzhledem ke konfiguraci terénu to bylo asi pro všechny v pohodě. Večer, po nezbytné hygieně, jsme vyrazili najít hospodu, kde bychom uzavřeli plodný den chutnou stravou a vhodnými tekutinami, což nemohlo být nic jiného než pivo. Hospodu jsme našli a ....

Druhý den jsme začali snídaní v občerstvení v kempu. Já jsme dostal to, co jsem chtěl, ale postupem času jim snad došlo úplně všechno, co měli mít dle nabídkového listu. Nakonec si někteří dojeli do Bily, která byla naštěstí pár metrů od kempu. Po snídani jsme vyrazili, na dnešní den vybral Vráťa cestu po vinařské stezce, a to po stezce nazvané Vinařská stezka Podlužím. Celá je dle map dlouhá 113 km, tak jsme se domluvili na jejím zkrácení, a to především v její části nad Hodonínem. Vyrazili jsme opět směrem na Lanžhot a mimo stezku jsme si nadejeli tak, že jsme se na stezku napojili v Kostici. nutno podotknout, že slunce pralo jako o život a teplota se blížila k tropické třicítce. Ale vzhledem k tomu, cesta byla po rovině, tak to šlo.Navíc jsme po cca 10 km pravidelně doplňovali tekutiny, které jsme po opětovném vyjetí  Z Kostice jsme po stezce přes Týnec, Moravskou Novou Ves a Mikulčice dorazili kolem poledne do Hodonína, kde jsme poobědvali. Poté jsme vyrazili z Hodonína směrem na Dubňany a ze stezky jsme odbočili zkratkou k Bojanovickému rybníku. Michal s Markétou se nějak ztratili již v Hodoníně, tak jsme se roztrhali na menší útvary, ale k všeobecné spokojenosti jsem se všichni sešli v motorestu v centru Dolních Bojanovic. Když jsem viděl převelikou žízeň ostatních kolegů, tak jsme s Hankou a Pavlem, jakožto slabší cyklisté, vyrazili pomalu napřed, s tím, že Vráťa trval na cestě do Prušánek přes Podvorov, neboť tato cesta je roubena vinnými sklípky a kvůli tomu jsme sem přece jeli. V tu dobu jsme měli najeto již přes 50 km a sedací svalstvo se začínalo pomalu hlásit. A tak jsme ve třech pomalu vyjeli, přím v Bojanovicích se cesta klikatila přes obec kolem sklípků a pak se vrátila na okresku, která se šplhala do kopce až do Starého Podvorova. Pavel nám zmizel někde ve předu a tak jsme šlapal sám s Hankou pomalým tempem. ve starém Podvorově jsme na chvíli zastavili, abychom se vydýchali, následoval sjezd z kopce a poté poměrně slušný kopec do Nového Podvorova. Na vrcholu jsme to zapíchli po košatou lípou, kde byli i lavička a během našeho vydýchávání a nabírání dalších sil nás doje i Pavel, který po cestě zabočil do hospody domnívaje se, že ho najdeme. Tak našel on nás, jak funíme pod stromem. Když jsme se vyfuněli, pokračovali jsme po horizontě a poté z kopce cestou mezi vinicemi do Prušánek a poté nás stezka zavedla opět do Moravské Nové Vsi. Zde jsme dali poslední občerstvovací Gambrinus a vydali se po značném přemáhání na poslední úsek. za moravskou Novou Vsí jsme se stočili na Hrušky a v místě, kde se stezka dotýkala výpadovky z Břeclavi na Hodonín jsme na ni najeli a dojeli do Břeclavi. Stihl jsme si koupit v Bille něco k jídlu a k pití - tentokrát nealko, nápoj co Ti dává křídla. Křídla mi to nedalo, byl jsme zcela vyčerpaný, ujeli jsme téměř 100 km - tolik jsem v životě ještě nikdy neujel. Zbytek skupiny si díky jedinému Vráťovu zaváhání trochu zajel, ve Starém Podvorově odbočili na moravskou vinnou stezku, která je zavedla do Čejkovic, takže si trasu ještě trochu prodloužili, ale vzhledem k tomu, ze jsou mladí a sportovci, tak to na nich nezanechalo žádné následky. Večer jsem se ani nezúčastnil hospody, brzo jsme usnul a nabíral síly na další den.

V sobotu jsme po snídani vyrazili směrem na Valtic po Česko-rakouské příhraniční stezce, příjemná cesta kolech Františkova rybníka, kde si lze za peníze zachytat. Na hraničním přechodu Poštorná právě otevírali poměrně velký a pěkný motorest a protože venkovní posezení bylo ještě ve stínu, neodolali jsme a doplnili tekutiny a část z nás dokonce dvakrát. Do Valtic jsme dorazili poklidnou jízdou, shledali jsme se se skupinkou, která tolik nedoplňovala tekutiny a vyrazila o něco dříve. Utábořili jsme se u kašny v parku přes ulici přímo před radnicí, kde byl stín, někdo dokonce donesl pivo z nedaleké hospody a sledovali jsme svatby, které po obřadu směřovali kolem nás na zámek. Jedna milá Moravanka nás dokonce obdarovala svatebními zákusky. vyrazili jsme také na zámek, kde se nachází několik vinoték. Vzhledem k tomu, že víno není na seznamu mých oblíbených nápojů, mne návštěva těchto prostor nechala klidným, část našich kolegů se však nechala zlákat k degustační návštěvě (přirozeně placené) jedné vinotéky. Co to s člověkem udělá v takovémto vedru jsme názorně viděli v parku na zámku, kde polehávala slečna s chlapcem, kteří opustili chladné prostory sklípku posilněni vínem. Chvíli jsme čekali, jestli naši kolegové už přeci jenom nepůjdou, ale nakonec jsme jim předali vzkaz, kde budeme. Vráťa nás zavedl do zahradní restaurace, kde se hned u vchodu grilovali dvě krůty. na dotaz, kdy to bude k mání, nám sdělili, že asi v pět. Vzhledem k tomu, že byly zhruba dvě odpoledne, tak jsme tuto potravu vypustili z našich představ a čekání na vinaře jsem trávili konzumací jiných potravin. Jaké však bylo naše překvapení, když nás asi v 15 hod. oslovila obsluha, kolik že bychom té krůty chtěli. tak jsme si objednali asi 1,5 kg a hodovali jsem. Postupně se sjížděli i vinaři, impozantní vstup měl Michal, který se do zahradní restaurace vřítil na kole a na štěrku mu to ujelo a skončil pod vedlejším stolem. Bohužel si dost odřel koleno, ale dostalo se mu patřičného ošetření. Po krůtích hodech jsme se vydali na další cestu a to směrem k Lednici. Cestou jsme navštívili známé stavby v lednicko - valtickém areálu (Tři grácie, Rendéz -vous, Apollonův chrám) a ve finále jsme se vykoupali v Mlýnském rybníku. Po silnici jsme pak přes Poštornou dorazili zpět do Břeclavi, celkem to dělalo asi 40 km, takže ve srovnání s předchozím dne brnkačka. 

V neděli pak již rozloučení s kempem a po snídaní jsme přejeli již auty do |Lednice, kde jsme si prohlíželi lednický zámek a před polednem jsme vyrazili zpět do Ústí. Po cestě jsme zastavili v Brně u Jakuba abychom mu odlehčili od nějakých věcí, které by nepobral vlakem a na oběd jsme zajeli do Velké Bíteše, kde jsem si pamatoval z dob studentské exkurze na Moravu a Slovensko, že jsme tam zastavili autobusem a dobře se naobědvali. Nalezli jsme opravdu dobrou hospodu, plnou až k prasknutí, dobře tam i vařili a současně tam probíhala nějaká akce, neboť do salonku nosili neustále nějaké ohromné mísy s jídlem. Zahlédli jsme tři prasátka Maxim Turbulence a Petra Novotného, takže museli určitě porazit vola, aby se tito vyžranci najedli. Mí kolegové ještě viděli i Gotta, ale to štěstí jsem já neměl. Když se nám podařilo protlačit se z hospody, naskákali jsme do Transita a v poklidu dorazili zpátky do Ústí. Tentokrát jsme zapomněl foťák doma a tak jsou fotky dílem ostatních členů výpravy.

27.2. - 5.3.2005

Sportovní dění je ovlivněno mými studijními povinnostmi a tak se zimní sportování omezilo pouze na občasné cvičení v klubové posilovně a každoroční lyžařský zájezd do Alp. Tentokrát jsme navštívili Stubaital, bydleli jsme v apartmánu v městečku Neustift a jezdili jsme na ledovec Stubai. Moc jsme toto nenalyžovali, přijeli jsme až v neděli, v pondělí bylo na ledovci -30°C a tak jsme byli pouze na prohlídce Neustiftu a navštívili jsme místní halu s bazénem. Úterý středa byla sice pořád zima (-16°C), ale protože nádherně svítilo sluníčko, tak to bylo docela paráda. Ve čtvrtek se však zatáhlo a postihl nás efekt zvaný difusní světlo, který nám ježdění tak znechutil, že jsme to vzdali. V pátek jsem jezdil už jenom já s Jakubem, ostatní vyrazili na prohlídku Innsbruku a v sobotu jsme jeli domu. Pár fotek jsme pořídili v Neustiftu, pár i na ledovci. V tutéž dobu byla část členů na zájezdu v Egyptě, tak se tu snad objeví i nějaké fotografie z tohoto podniku.