Toskánsko v pohodě, 01.07. - 09.07.2006
Ford Transit firmy Ing. Miroslav Fišer - stavební práce nás naložil v Ústí a bezpečně nás dopravil do Prahy, kde naše putování začalo odpoledne na Pankráci, na obvyklém stanovišti Adventury před budovou City Empiria, odkud jsme po naložení kol vyjeli v 16 hod. směrem na Jihlavu, kde jsme nabírali ještě jednu účastnici. Z Jihlavy vedla naše cesta do Znojma, kde jsme v Hatích překročili hranice a pokračovali směrem na Videň a dále po dálnici A2 na Graz, Klagenfurt a Vilach. Po přejezdu do Itálie (někdy v noci) jsme minuli Udine, nad ránem jsme pak jeli kolem Benátek a v Bologni jsme udělali malinkou zastávku, když dva lidé, kteří s námi pouze jeli jako dopravou, vystupovali. Po jejich opuštění bylo v autobuse v zadních partiích ještě více místa, takže se jelo docela pohodlně, i když to byl jeden z nejhorších autobusů, kterým jsme kdy jeli na takovýto zájezd. Na Trase z Bologni do Florencie se překonává pohoří a cesta je doslova protkána tunely a mosty, takže mé srdce milovníka inženýrských staveb plesalo. Z Florencie míří dálnice k pobřeží, které poté kopíruje, přičemž jsme viděli v dálce šinou věž v Pise. Poslední úsek dálnice před ukončením v Rosignanu je vedena po estakádě několik metrů nad terénem,. Smysl této nádhery mi však zůstal utajen, ale byla opravdu nádherná ukázka mostního stavitelství. Po sjezdu z dálnice jsme k mému údivu nemířili do deklarované Ceciny, ale do Marina di Bibone, kde jsme nakonec i nalezli náš kemp. Bylo krátce po poledni, slunce ve svém nejvyšším bodě a v nám vyhrazeném prostoru v kempu žádný strom, pouze asi 2,5 m vysoké stromky, poskytující minimum ochrany před slunečními paprsky. No nakonec jsme si postavili stany a po krátkém průzkumu vybavení kempu jsme vyrazili k moři. Cesta trvala asi 20 minut, písek byl žhavý, voda příjemná. Na zpáteční cestě jsme dokonale zabloudili, museli jsme se postupně vracet až do místa, od kterého jsme si cestu pamatovali, ale nakonec jsme to našli. Večer se pak konal breefing týkající se programu příštího dne, vyfasovali jsme mapy a instrukce a mohli jsme jít spát opět v leže.
1. den, pondělí - Voltera, San Giminano
V pondělí ráno jsme po snídani nasedli do autobusu a vyrazili do Voltery. kam jsme dorazili kolem 10. hodiny. Cesta vede typickou zvlněnou toskánskou krajinou. Samotná Voltera leží ve výšce 555 m n.m. a byl jsme rád, že serpentiny, po kterých jsme do Voltery přijížděli, nemusím jet na kole. Byly nekonečné a pěkně prudké ve stoupání, autobus měl s cyklovlekem co dělat. Voltera je bývalé etruské město, vyčnívající nad okolní zvlněnou měsíční krajinu, v níž se vytvořily tzv. balse, neboli sesuvy.V poslední desetiletích zmizela díky půdním pohybů v propasti i část etruských hradeb i jeden klášter, naproti tomu tyto sesuvy odhalili jedinečné památky z 10. - 8. století před Kristem a město tak získalo další atrakci.V medicejské pevnosti je dodnes vězení, k vidění je část římského amfiteátru. Voltera je i městem alabastru, na prodejny a dílny narazíte téměř v každé uličce a i my jsme spolu s Jarkou a Jirkou, sympatickými manželi z Vlašimi, jednu velkou prodejnu s dílnou navštívili. Prošli jsme si celé historické centrum, nafotili co se dalo, ale časový harmonogram byl neúprosný. Vzhledem k tomu, že nejsme žádní zdatní jezdci, jsme ještě před polednem vyrazili na kole na cestu do San Giminana. Cesta byla pro mne parádní, střídaly se mírné sjezdy s pozvolnými stoupáními, ale co se líbilo mně, neuspělo u části především ženského osazenstva, pro než byla tato úvodní etapa poměrně náročná. Vzhledem k tomu, že po každém vystoupání jsme čekal na Ivu, nabírali jsme postupně časovou ztrátu, až jsme nakonec odeslal SMS vedoucímu zájezdu Petrovi, že já s Ivou vynecháváme návštěvu San Giminana a míříme rovnou do Colle do Val d'Elsa, kde na nás čekal autobus. Před San Giminanem nám oběma došly zásoby vody a při zastávce v těsné blízkosti San Giminana Iva lehce zkolabovala - bylo jí špatně a měla žízeň a bez vody nechtěla pokračovat. Snědla tyčinku Müsli a jaá jel na kole do městečka sehnat vodu. Tu jsem koupil ještě před branami, vrátil se k Ivě, která se již trochu vzpamatovala a po uhašení žízně a doplnění vody do lahví jsme vyrazili na poslední kousek cesty. Pro San Giminano, nazývané rovněž "Manhattan Toskánska", jsou charakteristické rodové věže, které tvoří jeho jedinečnou dominantu. Alespoň jsme je z dálky nafotil. Po naložení kol jsme asi v 18,00 vyrazili zpět do kempu, kam jsme, po vyzvednutí jedné členky výpravy, která již nemohla, dorazili kolem osmé hodiny večerní. Celkem jsme najeli asi 40 km, takže večeře z konzervy a pivečko z plechovky byly pro mne dostatečnou odměnou.
2. den, úterý - Certosa di Pisa, Pisa
Kolem 8. hodiny jsme vyrazili busem do kláštera Certosa di Pisa, jehož prohlídkou jsme strávili asi 2 hodiny a opětovně po poledni jsme se vyhoupli do sedel. Měla to být naprostá brnkačka, cyklostezkou do Pisy, asi 15 km. Po kratším bloudění jsme opravdu cyklostezku našli, byla to prašná cesta na náspu bez jediného stromu, nebylo to 15, ale téměř 20 km a to už Iva nemohla vydejchat, protože vedro nemá příliš ráda a tady slunce opravdu připalovalo. No nakonec jsme do Pisy dojeli, na začátku pěší zóny jsem Ivu uklidnil zmrzlinou a pomalou jízdou jsme se dostali až na Náměstí Zázraků, kde vedení zájezdu jistilo hlídání našich kol, abychom se mohli věnovat prohlídce historických budov na náměstí a nejen na něm. Iva si sedla na schody do stínu dómu a vzhledem k tomu, že byla v Pise vloni, chtěla odpočívat. Já jsem se vydal nafotit stavby na Náměstí Zázraků, jeho zvláštností je, že není dlážděné, ale travnaté. Popisovat šikou věž je asi nošením dříví do lesa, takže jenom připomenu, že věž - kampanila - je vysoká 55 metrů, stavba byla zahájena již v roce 1173, zvonice byla nasazena až v polovině 14. století a je šikmá díky písčitému podloží, ale náklon se v posledních letech podařilo stabilizovat. Více na www.duomo.pisa.it. Na náměstí je dále dóm, největší dílo pisánské románské architektury, roku 1118 byl zasvěcen Paně Marii. Baptiserium je stavba kruhového půdorysu o průměru 30,5 m, celá z bílého mramoru, začala se stavět v r 1152 jako napodobenina kostela Svatého hrobu v Jeruzalémě Čtvrtou dominantou je pak camposanto, hřbitov oddělený do dómu prostou zdí. Ne jvětší vzácnost, fresky ze 14. - 15. století, byly těžce poškozeny či úplně zničeny během bombardování ve 2. světové válce. Nafotil jsme co se dalo, vyzvedl Ivu, prošli jsme se kolem stánků se suvenýry, koupili si studenou vodu a kolem 17. hodiny jsme se na nedalekém parkovišti naložili opět do autobusu. Cestou do kempu jsme se stavili v marketu a přestože se nejednalo o žádný obří hypermarket, výběr zboží byl dosti široký, lepší jak v Čechách. Nakoupili jsme si jídlo, ovoce a zeleninu a opět kolem 20. hodiny dorazili do campu.
3. den, středa - Cecina, Vada - Toskánsko opravdu v pohodě
Ve středu jsme se spojili s Jarkou a Jirkou, přidali se k nám ještě Kateřina s Karlou a udělali jsme si opravdové Toskánsko v pohodě. Nejeli jsme s ostáními busem, ale vyrazili jsme, samozřejmě na kolech, do Ceciny. Nejprve jsme jeli po silnici, v Cecine v kavárně na náměstí jsme se občerstvili, z náměstí jsme sjeli k moři do Marina di Cecina a odtud jsme pokračovali do městečka Vada piniovým lesem, krásně v pohodě ve stínu. V poklidu jsme ve Vadě poobědvali v restauraci, většina měla pizzu, Jarka slávky a já si dal rizoto s chobotnicemi. Cestou zpět jsme se dvakrát zastavili na pláži, abychom se vykoupali a celou cestu z Vady až k našemu campu jsme absolvovali ve stínu piniového lesa, prostě opravdová pohoda. Do campu jsme přijeli po 18. hodině, ujeli jsme téměř 45 km a tak jsme si po večeři vyrazili do campové restaurace s Jarkou a Jirkou na víno. Já, přirozeně věren tradici, jsem popíjel studené točené pivo. V televizi běžel fotbal Portugalsko - Francie, ale výsledek si již nepamatuji. Tohle byl vskutku vydařený den.
4. den, čtvrtek - Elba
Mohli jsme si vybrat mezi návštěvou Populónie, starého etruského města, nebo výletem na Elbu. Volili jsme Elbu, počasí bylo tentokrát vhodnější pro cyklistiku - bylo pořád pod mrakem a foukal vítr. Z přístavu Piombino jsme v 10 hodin vypluli na trajektu a zhruba po hodině jsme přistáli v Portoferraiu. Prohlídka města nám zabrala dost času, na náměstí Piazza della Republica zamykáme kola a pěšky stoupáme do kopce, na jehož vrcholu jsou nejenom hradby, ale rovněž i vila, kde byl držen Napoleon při svém vyhnanství. Po prohlídce sami s Ivou vyrážíme na kolech podél pobřeží nejprve k pláži Ghiaie, kde si dáváme pivo a kafe a poté na mys Eufola. neustále nahoru dolu až po cca 7 km sjíždíme k úzké šíji, kde je moře po obou stranách. V době našeho příjezdu již většina lidí naopak odtud odjížděla, ale protože bylo dost času, tak jsme poobědvali - Iva špagety s dary moře, já mušle po vzoru Jarky z předešlého dne. Zpět nás čeká nejprve dlouhé stoupání, ale Iva to zvládá v pohodě a tak máme ještě čas před odplutím zpět na pevninu nakoupit v COOP obchoďáku.
5. den, pátek - Apuánské Alpy
Poslední cen s cyklistickou náplní byl věnován cestě do Apuánských Alp. Vzhledem k tomu, že výlet byl předem deklarován jako spíše obtížnější díky stoupání v délce cca 20 km, několik lidí zůstalo v campu. Iva s Kateřinou a Karolínou zvolily vysazení z autobusu ve městě Lucca, s tím, že je na zpáteční cestě opět naložíme. My ostatní cyklochtivci jsme dojeli autobusem do výchozího bodu - městečka Castelnuovo di Garfagnano, odkud jsme vyrazili vzhůru údolím řeky Turrite. První polovina stoupání byla celkem v pohodě, druhá byla trochu strmější, ale i já, ačkoliv nejsem milovníkem kopců, jsem s tím neměl větší problémy. Tempo si zvolil každý takové, aby mu vyhovovalo, času na celou akci bylo dost a dost. Po cestě bylo několik krásných scenérií, většinu jsem se snažil nafotit. Na konci stoupání byl poměrně dlouhý tunel Galeria del Cipollaio a po výjezdu z něho na nás čekal sjezd v délce rovněž cca 20 km. Na nejvyšší hoře nad námi byl vidět mramorolom, odkud nás každou chvíli míjela obří nákladní auta. Zelení by asi vztekem ještě více zezelenali, kdyby ten lom viděli a především to, že cesta dolů byl lemována malými podniky na zpracování mramoru. Sjížděl jsme pomalu dolů, často jsem zastavoval na focení, protože to opravdu stálo za to. Dojezd byl v městečku Seravezza, kam většina z nás dorazila s dostatečným časovým předstihem a tak jsme se stejně téměř všichni sešli v jedné kavárně na náměstí a ukojili svoji žízeň tu vínem, tu kávou a někdo i pivem. Autobus pro nás přijel kolem 17. hodiny, naložili jsme kola a vyrazili zpět do campu. V Lucce jsme naložili Ivu s Kateřinou a Karolínou, které si ve městě dokonce půjčily kola na projížďku po hradbách, a kolem půl osmé jsme dorazili do campu na poslední noc.
6. den, sobota - odjezd domů
Ráno jsme sbalili všechny věci a vše jsme nechali ve stanu. Většina lidi si nechal sundat kolo, aby využila dobu před odjezdem na projížďky po Marina di Bibona. I my jsme vyrazili na kole, Iva si chtěla najít místo, kde vloni bydlela se zájezdem učitelek, což také našla. Projeli jsme městečko křížem krážem a po delším objíždění jsme zakotvili u moře na pláži. Moře však bylo poněkud bouřlivější, nejprve jsem v něm stál tak asi po kolena a ve chvíli, kdy jsem se odvážil do vody zhruba do pasu, tak mne nabrala vlna, která mne táhla na moře. Musel jsme se svézt na další vlně zpět ke břehu, což se mi i za cenu plavek plných kamení a písku nakonec povedlo. A já si říkal, proč se nikdo v tom vedru nekoupe! Po chvíli jsme se sbalili a vyrazili zpět. Kolem 15. hodiny jsme vše naložili a vyrazili na zpáteční cestu. V Cecine jsme v obchodním domě ještě nakoupili potraviny na cestu a především suvenýry, což ve většině případů bylo víno. A pak už jen cesta busem stejná jako tam, v neděli kolem poledne jsme zakončili italskou anabázi opět na Pankráci. Bylo to krátké, ale čeká nás ještě Pobaltí. Fotodokumentace je k dispozici zde.