OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Engadin 1. den, Čt 6. 6.

Naše dobrodružství začalo ve středu o půlnoci, kdy byl sraz na obvyklém místě na parkovišti u Galerie Nové Butovice. Pozdní odjezd byl zvolen z důvodu cestování dodávkou namísto autobusu – dodávka je podstatně rychlejší (jednalo se o nejdelší dodávku VW, sedmimístná verze s dostatečně velkým nákladním prostorem, kam se vešla kola). Na místě srazu jsme zjistili, že nás pojede celkem 6 (slovy šest!) osob – já s Ivou, dvě kamarádky a velké sportovkyně Hanka a Irena a o nás čtyři se bude starat Honza v roli řidiče a Lubor v roli průvodce.  No neskutečné! Nakládání bylo otázka chvilky a tak jsme před půl jednou vyrazili na obligátní trasu Praha – Innsbruck. Po dvou hodinách jsme na chvíli zastavili na Rozvadově, další noční zastávka se odehrála na rozhraní Německa a Rakouska na pumpě Inntall. Innsbruck jsme minuli stejně, jako když jsme jeli v zimě na hory a z dálnice Inntall Autobahn jsme před Landeckem zatočili na jih do Landecker Tunnel , a pak již podél řeky Inn po silnici č. 180 (Reschen strasse) jsme projeli Ried a Pfunds, za kterým jsme po pár kilometrech, na rozdíl od cesty na hory, zůstali na levém břehu řeky Inn (Engadiner strasse) a po chvíli jsme vjeli do Švýcarska silnicí č. 27. Kus za švýcarským hraničním přechodem Martina nás zastavila celní stráž a kontrolovali, jestli něco nepašujeme. Na nic nepřišli! Pomalu jsme stoupali stále výš a výš a kolem deváté hodiny ranní jsme dorazili do Celeriny ve výšce cca 1700 m n. m. Ubytovali jsme se v hotelu Inn Lodge, převlíkli se do cyklistického, Honza nám zkontroloval kola a po půl desáté jsme autem vyjeli na nejvyšší místo naší cesta Bernina Pass ve výšce 2 330 m n. m.  Tady jsme udělali pár fotek, nasedli na kolo a začali sjíždět dolů. Sluníčko svítilo, kolem nás zasněžené kopce, nevídaný zážitek! Sjeli jsme ke spodní stanici lanovky Diavoleza, která jako snad jediná byla v provozu, a protože nás naše ubytovací karta opravňovala k mnoha výhodám, vyjeli jsme zdarma na horní stanici do výšky téměř 3 000 m n. m. Všude kolem sníh, v cyklistickém oblečení jsme si na sněhu připadali poněkud nepatřičně, ale nic není nemožné. Při následující cestě kabiny (jezdila každou půlhodinu) jsme sjeli dolů a na kolech, která jsme si nechali dole zamčená na parkovišti, jsme pokračovali ve sjezdu z kopce. Z hlavní silnice Via da Bernina jsme odbočili na silničku vedoucí k ledovci Morteratsch, kterou jsme dojeli až k malému hotýlku vedle železniční zastávky – dál už to bylo možné pouze pěšky, ani na kole se k ledovci nesmělo. Dali jsme si kafe a pivo, Lubor, který nás mezitím dojel, nám ukázal cyklostezku vedoucí do Pontresíny podél železniční trati, na které každou chvíli projížděli Bernina Expressy. Podél trati jsme tedy cyklostezkou pomalu jeli směrem k Pontresíně. Po vjezdu do městečka  jsme u nádraží zabočili na jihovýchod do údolí Val Roseg, kterým jsme mírným stoupáním dojeli po cca 7 km k hotelu Roseggletscher, kde jsme si dali opět občerstvení. Fotky jsme sekali jednu za druhou, pořád bylo co fotit. Při odjezdu z hotelu jsem si zapomněl baton, což jsem zjistil po pár stech metrech a tak jsem musel makat zpět. Batoh byl naštěstí na místě a tak jsme se v poklidu vrátili do Pontresiny, sjeli ještě kousek a odbočili na Celerinu. Dojeli jsme na hotel, najeto pohodových 38 km a po očistě jsme se vydali hledat nějakou restauraci na večeři. Náš hotel byl velice zvláštní, všechno bylo z pohledového betonu, žádné omítky a natož malby. V hotelu restaurace nebyla, pouze místnost na podávání snídaní a tak jsme vyrazili do Celeriny. Ukázalo se, že najít restauraci je docela problém –časově jsme se nacházeli právě v nějaké mezisezoně a spousta hotelů či restaurací měla prostě zavřeno a otevírali opět až v průběhu června na letní sezonu. Prošli jsme městečkem dvakrát sem a tam, až jsme zakotvili v hotelu Arturo, kde jsem si dal hovězí grilované na jehle se zeleninou a Iva kuřecí steak s nudlemi, bylo to docela dobré, ale jako vždy ve Švýcarsku, dost drahé. Na základě téhle zkušenosti jsme se tedy rozhodli, že druhý den si po návratu z kol koupíme něco v Coopu a sníme si to na pokoji, který byl vybaven kuchyňkou včetně lednice a sporáku.

ZPĚT                                                                                              DALŠÍ DEN