OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Neziderské jezero 4. den, Ne 30. 9.

Vstali jsme o něco dříve a zabalili si věci, v sedm hodin, když otevřel krám, jsme zaběhli nakoupit – hlavně nějaké klobásy, pasty do guláše a víno. Nasnídali jsme se (dojedl jsem řízky z Čech, kupodivu byly docela jedlé J)a kolem osmé jsme naložili všechno do autobusu. Rozloučili jsme se a penzionem Kertész a na kolech jsme se vydali na poslední etapu vedoucí do Soprone. Projeli jsme Hegykö, minuli restauraci Tornacos a přes Fertöhomok jsme dojeli do Hidegség, kde jsme zabočili doleva do 10% kopce směrem na Nagycenk.  Stoupání jsme zvládli a v Nagycenku jsme zamířili nejprve k nádražíčku úzkorozchodné tratě. Jde o bývalou řepařskou drážku, kterou jako pomocné síly (průvodčí, výpravčí), samozřejmě pod dozorem dospělých, zabezpečují děti. Měli jsme štěstí, že dieselová mašina byla v poruše a jezdila krásná parní. Po odjezdu vláčku jsme si prohlédli sousedící muzeum úzkorozchodných mašinek a vagonků a poté jsme přejeli k zámku. Barokní zámek je bývalé sídlo rodiny Széchenyiů. Výstavbu zámku zahájil v roce 1750 hrabě Antal Széchenyi. Později byl zámek přestavěn a ozdoben klasicistním průčelím. Hrabě István Széchenyi založil v zámku chov anglických koní a nechal zámek přestavět a vybavit technickými novinkami té doby. V současné době je v pravé části zámku luxusní hotel a vzadu za zámkem je hřebčín, který jsme rovněž navštívili a prohlédli si hřebečky. Po prohlídce jsme opustili Nagycenk a po silnici sjeli dolů do Fertöboz, kde jsme se opět napojili na silnici vedoucí z Hegykö a dojeli jsme do lázní Balf. Tady jsme zastavili u vřídelního pramene a někteří otrlejší ho i ochutnali. Já jsem se této výsady raději vzdal! Z Balfu jsme pokračovali dále ve směru na Fertörákos (jeli jsme tady včera autobusem) a po pár kilometrech jsme opět odbočili doleva k vinařství, kde byla objednána ochutnávka vín. Bylo to trochu podúrovňové, ochutnávku nabízeli postarší majitelé z jednoho džbánku, ze kterého pili všichni, takže jsme raději s díky odmítli, raději jsme si koupili každý po dvou deckách vína a značně nervózní paní nám je po delším čekání donesla a po opětovném delším čekání jsme je mohli i zaplatit. Nic jsme tady nekoupili, raději jsme nasedli na kola a vyrazili na poslední úsek cesty. Kousek za sklípkem končil asfalt, dál pokračovala jen polní cesta, která začala nepříjemně stoupat. Zhruba po dvou kilometrech se sice objevila znovu asfaltka, ale byla v takovém stavu, že ta polní cesta byla snad i lepší. Pomalu jsme dorazili na předměstí Soprone, kde nás dojela Markétka se svoji skupinou elitních jezdců a zbytek cesty, necelých 27 km, jsme po poledni dojeli v jejich společnosti. Autobus byl zaparkován u hotelu Sopron vedle hlavní silnice na Vídeň, převlékli jsme se do civilu, naložili kola do vleku  a protože dorazil již i Štefan, využili jsme jeho znalosti místních poměrů a vyrazili s ním a dalšími se někam naobědvat. V první zvolené restauraci jsme se nechytali, zahrádka a terasa sice byly prázdné, ale neobsluhovali, protože neměli dost personálu. Takže Štefan vybral další možnost a vyrazil, ale protože byl i se svojí skupinou pořád na kole, za chvilku nám zmizel a my čtyři jsme začali trochu bloudit. Zeptal jsem se policisty, který nám potvrdil směr, a když už jsme hospodu našli a chtěli k ní přejít na druhou stranu ulice, tak na nás náhle zezadu z okna volali Štefan a spol, že naproti je zavřeno, ať jdeme k nim do amerického pubu. Bylo to trochu dražší, ale měli tam Guinesse a i dobré jídlo. Takže nakonec spokojenost veliká. Po obědě jsme se vrátili k autobusu, většina kol již byla naložena a tak jsme kolem třetí vyrazili zpět do Čech. Přes Vídeň jsme dorazili opět k OC Futurum v Brně, kde jsme se rozloučili s moravskými kolegy, při výjezdu z Brna však byla doprava trochu komplikovaná a téměř ¾ hodiny jsme ztratili popojížděním v zácpách a až kolem 19. hodiny jsme vyrazili plnou parou vpřed po D1 na Prahu. Cesta byla v pohodě, pominu-li ten příšerný povrch, místo v Jihlavě jsme jednu účastnici vyložili až v Humpolci a pak již bez problémů do Prahy, kam jsme dorazili kolem čtvrt na deset. Chvilku po dojezdu dorazil i Martin, který jel ze Šumavy, a před 11 jsme dorazili domů. Naše poslední letošní cykloturistika se vydařila, bylo to příjemné zakončení sezóny, tak zase příští rok.

ZPĚT                                                                                          NA ZAČÁTEK