Tokaj 1.den, Čt + Pá, 3. + 4. 10.
Zájezdu velela Ilona, Honza dělal mechanika a Lubor byl tentokrát v roli účastníka zájezdu. U Devíti Křížů jsme naložili ještě jednu kolegyni a stejně tak v noci v Bratislavě a pak již plnou parou do Maďarska. Projeli jsme noční Budapeští, kde to docela drncalo, protože je poměrně dost rozkopaná, a ráno po půl sedmé jsme zastavili v městě Gyöngyös na parkovišti u marketu Spar na ulici Roberta Károlyho. Přes ulici na pumpě Lukoil jsme provedli lehkou ranní hygienu, koupili jsme si tam něco malého k snídani, koukli jsme do Sparu a po cca 45 minutách jsme pokračovali po hlavní dál do pohoří Mátra, které je součástí Vnitřních Západních Karpat a začíná již kousek za městem. Naším cílem byla nejvyšší hora Maďarska Kékes vysoká 1015 m n. m. Autobus se vyšplhal až na parkoviště kousek pod vrcholem, převlékli jsme se do cyklistického, vyložili kola a než jsme se vydali na cestu, šli jsme se podívat až na samotný vrchol, kde se tyčí televizní věž. Sluníčko sice svítilo, ale na některých místech ve stínu byla jinovatka – opravdu vhodná doba na cyklistiku. Cestou na vrchol jsme viděli i horní stanici lyžařského vleku, na vrcholu jsme udělali pár fotek a vrátili jsme se k autobusu, vzali si kola a v 9:35 jsme vyrazili. Jeli jsme v sestavě s Hankou, Janou a Mirkem, cesta dolů byla krutá, po velice krátké době mě začali tak mrznout ruce, že jsem musel po pár kilometrech sjezdu v lese a v chladném vzduchu zastavit na slunném plácku mimo silnici abych se alespoň trochu rozehřál. Ostatní na tom byli stejně, trochu jsme se vzpamatovali a jeli dál. Podotýkám, že rukavice mám bezprstové a ani jinak nejsme já ani Iva vybaveni na zimní cyklistiku. Dojeli jsme do obce Mátrahanza na křižovatku u pošty, zajel jsem vlevo ke stánkům v domnění, že někdo bude chtít využít toaletu, ale nikdo nepotřeboval a tak jsme pokračovali vpravo po silnici č. 24 a pomalu jsme sjížděli bukovými lesy dolů. Po několika kilometrech jsem opět musel zastavit na slunném místě mimo silnici a tentokrát mě bolest kroutila prsty a já snad poprvé v životě poznal, co to znamená, když „zaleze za nehty“ – téměř 10 minut jsem byl bolestí naprosto paralyzován. Ostatní spolujezdci na tom byli podobně a tak jsme se asi čtvrthodinku zbavovali následků zimy. Pak jsme odhodlaně pokračovali ve sjezdu, minuli jsme Parádsasvár, kde jsme v zatáčce u vjezdu do vesnice na chvilku přibrzdili a za chvíli jsme pokračovali dál, sjezd pomalu končil, rovněž i bukové lesy a my vjeli do vesnice Parád, kde jsme si v baru Kakukk Sörözö vedle second handového trhu dali malé občerstvení – dámy kávu, Mirek víno a já pivo. Sestoupali jsme z výšky přes 1 000m n. m. do cca 250m n. m. Teplota se nám na sluníčku upravila a už jsme byli schopni i artikulovat a hlavně šlapat na kole. Po přestávce jsme pokračovali v cestě pořád po silnici č. 24 přes Parádfürdö do obce Recsk, kde jsme opustili hlavní silnici a poněkud vlevo zamířili po silničce k jezeru Buzás-Völgyi-Tó, které jsme z valné části objeli. Silnice postupně přešla v šotolinovou cestu, kolem jezera byla spousta rybářů, někteří tam i stanovali a jak jsem zijitil až doma, jedná se o vyhlášenou rybářskou oblast. Byla to pohodička, opravdu překrásný koutek a je obdivuhodné, že někdo z Čech takové místo vůbec objevil. Když už jsme měli jezero objeté téměř i po druhé straně, odbočili jsme cestou od něj, přehoupli jsme se přes kopec a pomalu se blížili k vesnici Szalja na jejímž konci se nalézá rozsáhlý hřbitov u silnice. Pak již následoval táhlý oblouk přes vesnici Terpes, kterým jsme se otočili o 180° a pohodovou jízdou jsme dorazili po 41 km kolem 13. hodiny do Siroku, kde u penzionu Penzio Vár byl zaparkovaný autobus. Někteří se najedli v hospodě, my s Ivou jsme měli ještě maso z Čech a tak jsme ho část zkonzumovali. Když jsme byli kompletní, nasedli jsme do busu a přejeli něco málo přes dvacet kilometrů do města Eger, na jehož okraji jsme se ubytovali v poměrně luxusním hotelu Villa Völgy. Pokoj jsme dostali až ve druhém patře, což bylo již podkroví s jediným střešním oknem, ale vzhledem k tomu, že jsme tam byli na jednu noc, tak to nevadilo. Po vybalení věcí jsme si vzali koupací potřeby a autobusem jsme se přesunuli asi 6 km do obce Egerszalók, kde se nacházejí velké termální wellness lázně s ohromným hotelem Saliris Resort. Strávili jsme v termálech asi 3 hodiny, většinu času jsme se vyhřívali ve venkovních bazénech s různě teplou vodou, bylo to pěkné, ale stačilo to – nevím, co bych tam dělal celý den. Ve tři čtvrtě na osm jsme odjeli autobusem zpět na hotel, nikdo nechtěl vystoupit ve městě a my jsme po příjezdu do hotelu hned zamířili do restaurace na večeři. Povečeřeli jsme s Janou a Mirkem, dali trochu vína a pak již spát po dlouhém dnu plném zážitků.