Gaskoňsko 3. den, Út 11. 9.
Dnešní etapa se částečně překrývala s jednou naší loňskou a tak jsme zkušeně radili ostatním, co kde je. Kolem půl desáté jsme vyrazili na kolech od hotelu směrem na Vitrac, sjeli jsme k řece a stočili se doprava na Roque Gageac. Kousek za Vitracem jsme se zastavili v prodejně místních specialit, kde jsme si koupili kuchařku francouzských salátů a pokochali jsme se pohledem na spoustu dobrůtek. Pokračovali jsme až do Roque Gageac, kde jsme si v restauraci na začátku města dali kafe a pivo a po občerstvení jeli dál. Minuli jsme odbočku na most, po které jsme jeli vloni, a pokračovali jsme rovně až do Beynac et Cazenac, kde jsme se v půli městečka obrátili zpět, protože stoupat několik kilometrů do prudkého kopce na hrad se mi rozhodně nechtělo. Za městem jsme odbočili doleva po hlavní vedoucí na Sarlat a za chvíli jsme sjeli na silničku vedoucí k zámku Marqueyssac, kde jsou rozsáhlé zahrady. Jejich návštěvě jsem se již nemohl vyhnout a tak jsme vyfuněli kopec k zámku, tam jsme si zamkli kola a prošli jsme si zahrady, nafotili a především se pokochali pohledem na údolí řeky Dordogne lemované hrady. Od zámku jsme sjeli opět dolů k řece a vrátili se k odbočce na most. Minuli jsme muzeum krystalů a tak jako vloni jsme zastavili u prodejny místních specialit. Ihned jsme dostali ochutnat kousek foie gras a trochu vína, ale letos jsme nic nekupovali. Po chvíli jsme pokračovali, přejeli jsme po mostě do Castelnaud a chtěli jsme se naobědvat hned v restauraci navazující na most. Číšník nás ale odháněl kvůli kolům, tak jsme na něj udělali dlouhý nos a pokračovali ještě kousek za most, kde byla vlevo u silnice zahradní restaurace i s volnými stoly. Jeden jsme si vybrali a shodou okolností hned vedle seděli naši kolegové ze zájezdu, kteří měli obdobnou nepříjemnou zkušenost s pikolíkem od restaurace u mostu. Objednali jsme si s Ivou saláty, protože nás přeci jenom čekala ještě nějaká cesta, ale i ty saláty byly poměrně výživné. K pití jsme si dali každý malý džbánek (0,25 l) vína, Iva růžové, já červené. Naši kolegové, Ivana a Jiří, měli jídla masitá, tak jsme je okukovali (ta jídla), protože vypadala moc pěkně. V poklidu a v družném hovoru se sousedy jsme poobědvali a vychutnávali si dovolenou. Ivana s Jiřím odjeli chvíli před námi, a po zaplacení jsme je následovali. Cestu jsme znali z loňska, bylo to po rovince podél řeky, minuli jsme soukromý hrad Fayrac , jenž se nachází výjimečně dole kousek od vody a jako vloni jsme odbočili doleva do kopce směrem na Belvez. Naštěstí jsme jeli tímto směrem jenom chvíli a odbočili jsme doprava na zámek Milandes, protože rovně na Belvez je kopec jako blázen, loni jsme tlačili asi 3 km. Na Chateau Milandes to sice bylo také do kopce, ale dalo se. Na zámku svého času pobývala Josephine Baker i se svými adoptovanými dětmi a vnitřní expozice je zcela věnována jejímu pohnutému životu. Venku se pak nachází spousta voliér s dravými ptáky a v pravidelných intervalech pořádají i ukázky jejich výcviku. Strávili jsme na zámku asi dvě hodiny a nakonec jsme vyrazili na poslední úsek naší etapy. Sjeli jsme opět k řece a podél vody dojeli do Allas les Mines, kde jsme přejeli na pravý břeh, kousek jsme jeli mezi poli a poté po nepříjemně frekventované silnici do městečka St. Cyprien, kde na nás na opačném okraji města u Carefouru čekal autobus. Kdo chtěl, mohl pokračovat ještě asi 15 km do Sarlatu přes kopečky, ale nám již těch cca 40 km stačilo a tak jsme volili autobus. Po návratu jsme opět skončili v marketu, trochu jsem měl velké oči a přehnal jsem to s nákupem a jedli jsme to ještě tři dny.