Novohradské Hory 1. den, Pá 1. 5.
Kolem poledne jsme vyrazili, hned za městem jsme vjeli do lesa, ale po chvíli ztratil Vráťa orientaci. Nakonec se chytil, ale než jsem si vyměnil baterie v GPS, tak ostatní již byli pryč. Sjížděl jsem pomalu lesní cestou, protože nemaje horského kola jsem měl strach jet příliš rychle, přeci jenom trekové kolo je jistější na asfaltu či šotolinové cestě. Ostatní na mně čekali u vyústění cesty na silnici, pokračovali jsme v cestě, ale mně se nezdál správný směr, tak jsem, důvěřujíc navigaci, vyrazil úplně opačným směrem. Projel jsem lesem po asfaltce bez aut a po chvíli jsem dorazil k nádražní restauraci v Jakule, kde jsme měli zamluvená místa na oběd. Před hospodou již čekal Michal s malou Kačenkou, kteří jeli autem, protože miminko je ještě opravdu na kolo malé. Sedli jsme si ke stolu před hospodou, objednali si pití a jídlo, a za chvíli začali přijíždět i ostatní. V klidu jsme se naobědvali a pokračovali jsme v cestě - nejdříve po cyklostezce 1050 kolem Tomkova Mlýna a zhruba v polovině Třeboňské aleje jsme stezku opustili a kolem Čertova dubu jsme mířili ke Kachnímu Rybníku. Za rybníkem jsme projeli Janovkou a po stezce 1046 jsme dojeli do Žáru. Zde proběhlo občerstvení, další zastávkou byl Žumberk a odtud jsme se již opět stáčeli směrem k Novým Hradům. Projeli jsme Božejovem, Střeziměřicemi a Svébohy, kde jsme opět zastavili na občerstvení, což mi přišlo poměrně brzy, po předchozí zastávce, ale jestliže ostatní měli žízeň, budiž. Při odjezdu od hospody jsme zjistili, že obloha od západu je černá jako bota a něco se žene. Nakonec se ukázalo, že tato zastávka byla osudová. Za obcí Svébohy jsme se stočili k Humenici , projeli jsme po přehradní hrázi, kolem tvrze Cuknštejn a již jsme pomalu dojížděli do Terezina údolí. Začalo pršet a zdvíhal se vítr, když jsme míjeli lázeňské objekty, kde byl i poměrně velký přístřešek, kde jsem myslel, že se schováme po dobu přeháňky. Vráťa však nekompromisně mířil dál, a jelikož jsem nevěděl, kde jsem, tak mi nezbývalo než jet s ostatními. To již déšť i vítr nabývaly na intenzitě a oblohu začaly křižovat blesky; během chvilky jsem byl promočen skrz na skrz a napůl hluchý z rachotu hromů. Vyjeli jsme z parku, vjeli do města a jako třešničku na dortu jsme začali stoupat prudkou Údolskou ulicí ústící na Náměstí Republiky. Poslední třetinu jsem vytlačil, přejet přes náměstí a pár metrů do České ulice do našeho penzionu pak byla již chvilinka. Jen co jsme dorazili, tak přestalo pršet. Ten konec byl naprosto prokaučovaný, všechny věci durch, naštěstí domácí byl uznalý a pustil topení, takže ráno jsme měli oblečení většinou suché. Po horké sprše byla krátká oddychová pauza a před půl sedmou jsme vyrazili na náměstí, kde v suterénu budovy radnice byl v restauraci zamluven na večeři stůl. Sice to chvíli trvalo (já byl poslední, kdo jídlo dostal), ale večeře byla docela dobrá. Chvíli jsme poseděli a před desátou jsme vyrazili do penzionu, kde část opět zasedla v restauraci. Od domácího jsme dostali pečené maso, chutnalo všem. Já však již rezignoval na další zábavu a odebral se znaven na lože. Pokoj jsem sdílel (jako už poněkolikáté) s Mrazíkem, který přišel spát až v noci a zvuky, které vyluzoval poté, co usnul, se nedají ani nazývat chrápáním. Bylo to, jako když se zadrhne píst v motoru plném písku. No příšerné.