OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Žďárské vrchy, 19. - 21. 9.

Po nezbytných uvítacích přípitcích jsme ihned vyrazili na kola, protože to byl přece účel naší cesty. Vráťa měl jako vždy připraveny trasy, tak jsme se vydali po silnici směrem na Kuklík, kterým jsme projeli a kousek za Kuklíkem jsme zabočili doprava na Kadov. Tady jsme nabourali Vráťův plán, protože jsme spontánně zamířili do pensionu Klokočí, kde jsme poobědvali. Po naplnění břichů jsme se rozhodli, že vzhledem k hnusnému počasí se co nejrychleji přesuneme k našemu dočasnému  domovu a stejnou cestou jsme se vrátili do Vříště. Než jsme odbočili z hlavní silnice, tak jsme ještě navštívili restauraci vedle hlavní silnice před odbočkou k naší chalupě, kde se topilo v kamnech, pivo měli dobré a i něco k snědku se našlo. Péťa si hrál v malém dětském koutku vedle kamen a všichni byli spokojeni. Pavel objednal na druhý den na večer stůl a zároveň tatarák a topinky. Napojeni a najedeni jsme se kolem šesté odebrali na naši chalupu, abychom pokračovali v topení v kamnech. Já jsem si šel trochu narovnat záda a bohužel jsem se probral až druhý den ráno, takže o tom, co se dělo večer nemohu referovat, jediný důkaz nepravostí byla prázdná láhev irské whisky, kterou jsem koupil cestou na Vysočinu ve Žďáru nad Sázavou a kterou jsem tím pádem ani pořádně neochutnal. No snad příště, budiž jim to dopřáno.

V sobotu ráno bylo počasí ještě hnusnější než v pátek den a tak jsme se rozhodli prozatím nejet nikam na kolech, ale vydat se na pěší výlet do Sněžného, kde bychom se i naobědvali. Nežli nastala doba vhodná k odchodu, věnovali jsme se ochutnávce piva dopraveného z Českých Budějovic a hraní si s Péťou. Ve vhodný čas jsme potom vyrazili do Sněžného, cesta nám trvala asi 20 minut, hotel Záložna právě otvíral, ale bohužel zároveň s námi se do jídelny hotelu naskládal snad celý autobus důchodců-turistů, takže na jídlo jsme čekali asi hodinu a půl, naštěstí jsme nikam nespěchali a tak nám to, i vzhledem k dostatečnému přísunu tekutin, příliš nevadilo. Zpáteční cestu jsme zkoušeli si zkrátit přes pole a luka, ale mnoho jsme si nepomohli, pouze jsem měl promočené boty. Naštěstí jsem si je mohl po návratu dát uschnout na topení-žebříček a na večer již byly suché. Narovnávání zad tentokrát proběhlo v řádném čase a tak jsme kolem šesté vyrazili do restaurace u hlavní silnice, kde jsme usedli k námi reservovanému stolu a pochvíli jsme se jali konzumovat Pavlem objednaný tatarák. Během večera ještě dorazil Martin, který byl v Brně odvézt Jakuba a cestou zpět si zajel k nám na večeři. Najedl se, chvíli poseděl a potom odjel do Ústí. Malý Péťa se opět pilně věnoval všem možným hračkám, které byli k dispozici, naopak Pavel nebyl z různých maňásků příliš nadšený, i když jsem se snažil mu je nějakým přijatelným způsobem přiblížit - stejně je pořád schovával. Když se čas naplnil, odebrali jsme se domů do chalupy, kde jsme ještě chvíli poseděli, ochutnali trochu ze sudu aj z lahví a šli jsme spát.

Nedělní ráno bylo počasí pro změnu opět hnusné, tak se dopoledne neslo v duchu odjezdu domů. Řidiči (Petr a Pavel) měli s pivečkem vyloveno a tak jsme situaci zachraňovali já s Vráťou a trochu jsme zapracovali na vyprázdnění sudu, aby ho neměli cestou do Budějovic moc těžký. Přesto ale úplně prázdný nebyl a předpokládám, že ho odpoledne Vráťa s Pavlem dorazili. Kolem jedenácté dorazil majitel, provedl se odpočet elektřiny, doplatily se požadované peníze a my jsme vyrazili – jeli jsme opět do Kadova do penzionu Klokočí, kde jsme se naobědvali a poté již zamířili k domovu. Cesta byla bez problémů a před půl pátou mě Petr vysypal doma. Sice jsme toho tentokrát mnoho nenajezdili, ale byl to příjemně strávený víkend. Teď jenom těšit se na jarní cyklo.

Vzhledem k tomu, že jsem tentokrát neudělal ani jednu fotku, je autorem pořízené fotodokumentace Pavča. Děkuji jí za to.