OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Plose

První skupina s Jakubem zamířila do oblasti Valle Isarco do lokality Skihütte skiareálu Plose, který se nachází nedaleko Brixenu. Ubytováni byli v Residenci Parkhotel Plose ve výšce cca 1 900 m n.m., strava vlastní, ráno bylo k mání čerstvé pečivo, v rezidenci byla i restaurace a sauna a především na sjezdovku to bylo pár metrů. Počasí sice nebylo nic moc, ale i tak si prý docela zajezdili.

Aprica

Moje maličkost vyrazila s CK NEV - Dama opět do střediska Aprica v oblasti Valtellina.  Z Ústí jsme vyjeli  v pátek po půl osmé večer z parkoviště u zimního stadionu svozovým autobusem rovnou do Prahy na parkoviště u hlavního nádraží. Tady jsme si přesedli  autobusu  ve směru Livigno, Aprica a v 21:45 jsme vyrazili. Kolem půlnoci jsme tradičně zarazili na půl hodiny v Rozvadově, ve 3 ráno byla zastávka Inntal, což je na hranicích mezi Německem a Rakouskem a před šestou jsem se vzbudil kdesi v Rakousku v nějakém tunelu. Po chvíli jsme na hodinu zastavili mně neznámo kde, raději jsme se přeptal, zda jsme ve správném autobuse. Zjistil jsem, že jsme v Innsbruku neodbočili na Brenner, ale pokračovali jsme rovně stále na západ po Inntal Autobahn, kde jsme v Knoten Oberinntal odbočili na jih a po projetí tunelu Landecker Tunnel  jsme tu hodinku stáli na pumpě ve městečku Prutz. Kolem sedmé jsme vyrazili na další cestu a silnicí 180 jsme pomalu stoupali do hor. Nejprve jsme vjeli do Itálie, minuli jsme Lago Rescia  a po cca 20 km jsme odbočil doprava na západ a mířili na italsko-švýcarskou hranici. Tady chvíli trvalo odbavení, řidič musel vyřizovat nějaké papíry, ale po zhruba 15 minutách jsme pokračovali dál, nejprve úzkými uličkami městečka Müstair a potom dál silnicí číslo 28 jsme pořád stoupali až k odbočce do tunelu Munt la Schera, který je poměrně dosti dlouhý, jednosměrný řízený světly a ústí na břehu jezera Lago di Livigno. Ihned kousek za výjezdem z tunelu v podstatě na hrázi je opět švýcarsko-italská hranice a do Livigna to bylo již pouze nějakých 15 minut. Na začátku Livigna jsme se v cca v 10:30 setkali s tamní delegátkou a zhruba na čtyřech místech jsme vyložili rekreanty, poslední již na odbočující silnici SS 301, která nás po cca hodině a půl dovedla do Bormia, kde jsme museli přestoupit do jiného autobusu, kterým jsme ve 13:30 konečně dorazili do Aprici. Musím ještě předeslat, že asi 2 dny před odjezdem nám změnili hotel - místo objednaného Cristallo Club nám nabídli hotel Arisch, ještě trochu lepší než Cristallo. Důvodem bylo především to, že v Cristallo Clubu mělo být cca 100 italských dětí a tak jsme výměnu raději odsouhlasili. Hotel Arisch byl parádní, bylo nás tam málo, několik dní pouze 3 české páry plus dva otcové s dcerami také z Čech, strava byla výborná a tak jenom mrzelo, že letos byl sníh opravdu až ke Cristallo Clubu, takže se lyže nazouvali a zouvali přímo u hotelu a my jsme z Arische přeci jenom museli jít kousek pěšky na kabinku v Palabione. Ale jinak vůči ubytování nabyly žádné námitky.  Večeře byly vždy od 19:00 hodin a výběr byl ze třech předkrmů, třech hlavních jídel a třech zákusků. Brali jsme si s Ivou vždy každý něco jiného a v půlce jídla jsme střídali - ochutnali jsme tak spoustu dobrot. Předkrm byla vždy pasta, hlavní jídlo většinou bez přílohy, takže na ztloustnutí to nebylo. Jídlo jsme vydatně zapíjeli vínem - Iva bílým, já červeným, každý půllitřík večer co večer. No prostě dovolená :-). Snídaně byly od 7:45, tři druhy šunky, vejce natvrdo, míchaná vejce, tři druhy sýra, občas rajčata, pohoda.  

 V neděli a pondělí bylo azuro, slunce od rána do večera, vyjeli jsme ráno vždy kabinkou Palabione nahoru k restauraci Paso a odtud jsme se po modré přesunuli na modrou Superpanoramicu, kde jsme vloni trávili většinu času. První den na rozježdění, druhý den jsem si dal i červenou a černou,  které křižují Superpanoramicu. Ke konci druhého dne (pondělí) se Iva nějak zasekla a přestalo ji to jezdit a odradilo ji to od ježdění příští den. Třetí den, v úterý, jsem tedy vyrazil sám a prozkoumal jsme všechny ostatní sjezdovky včetně královské černé Magnolty. Počasí již nebylo tak suprové, jako předešlé dva dny, ráno se dokonce objevilo i difuzní světlo, ale nakonec se to trochu vyčasilo a občas i sluníčko vysvitlo. Zajezdil jsem si parádně, kupodivu jsem to docela zvládal, i když černé sjezdovky byly docela nápor na nohy. Ale šlo to. Ve středu ráno bylo pod mrakem a sněžilo a tak jsem vyrazil opět sám, ale po necelých dvou hodinách jsem to vzdal - difuzní světlo a déšť se sněhem mi to docela znechutili.  Čtvrtek byl o trochu lepší, občas poprchávalo, střídal jsem sjezdovky, ale po 14. hodině jsem toho už měl dost a při posledním sjezdu dolů jsem vletěl do hlubokého mokrého sněhu, trochu jsem zahranil a už jsem letěl po svahu hlavou dolů a hubou jsem ryl ve sněhu. Jedna lyže zůstala pár metrů nade mnou na svahu, já měl sníh pod brýlemi a i v uších - musel jsem se tomu smát, neupadl jsme na lyžích ani nepamatuji, snažím se jezdit opatrně, protože se pádů bojím. No tentokrát mě to neminulo, ale nic se nestalo, jenom jsme měl trochu naražené rameno, jinak v pohodě. Pátek vypadal ze začátku slibně, Iva si dala říct a tak jsme se po celé dopoledne pohybovali na Superpanoramice, bohužel nevím proč, ale jak červená Valscesa Est, tak i černá Valscesa Ovest byl uzavřené, tak jsem jen relaxoval na modré a dělal Ivě instruktora. Kolem 13. hodiny jsme se přesunuli do Ristorante Bar Paso, kde jsem si dal svoji oblíbenou guláškovku a k tomu pivo, avšak po jídle již docela vydatně pršelo a tak jsme to zabalili - Iva sjela dolů kabinou Palabione a já sjel po červené. Tím se pro nás letošní zimní soustředění uzavřelo.   

V sobotu jsme měli možnost zůstat na pokojích až do odjezdu autobusu, jenž byl naplánován na cca 15:30.  Po snídani jsme tedy v poklidu vyrazili něco dokoupit, odevzdat zálohované skipasy, zjistili jsme si, kdy otvírají v restauraci Stambech a pomalu jsme se prošli až ke kabinové lanovce Magnolta. To se již přiblížilo poledne a tak jsme vyrazili do Stambechu a udělali jsme dobře, protože během půl hodiny bylo plno. Dobře jsme se najedli a vrátili jsme se do hotelu, kde jsme dobalili věci, kolem třetí jsme odevzdali pokoj a pomalu se přesunuli asi 20 m na místo zastavení autobusu. To jsme již věděli, že zpáteční cesta bude přes Paso del Tonale a to pouze ve dvaceti lidech, těch co jsme byli v Aprice. Pohodovější cestu jsme si nemohli přát! V 15:50 jsme vyrazili na cestu, v 16:45 jsme projeli Ponte di Legno a začali jsme stoupat nahoru na Paso del Tonale, které jsme zdolali v 17:05. Poté jsme začali klesat dolů z hor a v 18:45 jsme najeli kousek nad Trentem na dálnici. Po čtvrthodině jsme si dali na první pumpě pauzu, další byla až za Mnichovem ve 23:10 a chvíli po druhé hodině jsme byli zpět v Rozvadově.  Do Prahy jsme dorazili jako první v 5:25, postupně dojeli i ostatní autobusy, my jsme navíce měli to štěstí, že náš autobus z Apricy pokračoval do Ústí. V 6:45 jsme vyrazili k domovu a těsně po osmé jsme byli v Ústí. Byla to nádherná, rychlá a pohodlná jízda. Počasí tentokrát nebylo tak bezvadné, jako vloni, přesto se toto zimní soustředění docela vydařilo.

Kronplatz 

Největší část členů a příznivců vyrazila v pátek 15. 3. opětovně na Kronplatz. Jela celkem 3 vozidla a v nich 14 lyžařů.      

Foto je pouze ze střediska  Aprica