Út, 16. 6.

Ráno nás autobus vyložil v tichém Konzen, kde se mezi loukami vine stará železniční trať přetvořená v hladkou cyklostezku. První metry jsou jako rozjezd do nového dne – vzduch je chladný, krajina ještě ospalá a kolo se rozbíhá po asfaltu téměř samo. Trasa míří přes otevřený Eifel, kde se střídají lesy a pastviny, a člověk má pocit, že jede po páteři krajiny, která si pamatuje časy parních lokomotiv.

Jak se blížíme k Aachenu, provoz houstne, ale cyklostezka nás bezpečně dovede až na okraj města. Historické věže a střechy se objeví v dálce jako kulisa, kterou míjíš jen letmo – dnešní cíl leží výš. Za městem se cesta zvedá a začíná jediné skutečné stoupání dne. Silnice se vine mezi domy a lesy směrem k Vaalserbergu, nejvyššímu bodu Nizozemska. Nahoře se otevře výhled na tři země a na místě, kde se stýká Německo, Belgie a Nizozemsko, panuje zvláštní atmosféra – jako by se tu hranice jen symbolicky dotýkaly, zatímco krajina zůstává jedna.

Po krátkém odpočinku následuje příjemný sjezd zpět k Aachenu. Vítr sviští kolem a cesta ubíhá rychleji, než by člověk čekal. Odpoledne nás autobus nabírá zpět k hotelu – unavené tak akorát, s hlavou plnou obrazů z cest a s pocitem, že jsme během jediného dne projeli několik světů, které spolu sousedí, ale každý má vlastní rytmus.