St, 17. 6.

Ráno jsme vystoupili z autobusu na tichém místě na německo‑belgické hranici, přesně tam, kde souřadnice 50.6004847N, 6.2484333E ukazují na úzkou silnici mezi lesy. Krajina byla ještě ospalá, ale už tehdy bylo cítit, že dnešní den bude patřit horku. Kolo zprovozněné, první šlápnutí do pedálů — a trasa se rozběhla po asfaltu, který se mezi stromy ztrácel směrem k belgickým pláním.

Jen pár kilometrů od startu leží Monschau, město jako vystřižené z pohlednice. Udělali jsme malou odbočku, protože by byla škoda ho minout. Hrázděné domy, říčka Rúr a úzké uličky sevřené mezi strmými svahy působí, jako by se tu zastavil čas. Krátká procházka, pár fotek, doušek vody — a zpět na trasu, která by nás měla dovést až na střechu Belgie.

Za Monschau se cesta opět napojila na rovné úseky vedené po bývalých železničních tratích. Stoupání bylo pozvolné, téměř neznatelné, ale s každým kilometrem bylo jasné, že míříš do výšek. Krajina se postupně měnila: lesy ustoupily otevřeným rašeliništím Hautes Fagnes, kde se vzduch v horku tetelil nad dřevěnými chodníky. A pak se objevila tabule Signal de Botrange, nejvyšší bod Belgie. Ticho planiny bylo tak hluboké, že člověk slyšel jen vlastní dech a vzdálený šum větru.

Z vrcholu následoval dlouhý sjezd zpět do lesů Eifelu. Vedro mezitím zesílilo a asfalt se leskl jako zrcadlo. Každý stín byl malou odměnou. Kilometry ubíhaly, krajina se znovu uzavírala do hlubokých lesů, až se mezi stromy objevil známý Haus Tiefenbach — cíl dnešních 54 kilometrů. Dojezd k hotelu měl v sobě zvláštní pocit završení dne: ráno jsme stáli na hranici uprostřed ticha, udělali krátkou zastávku v Monschau, vystoupali na nejvyšší bod Belgie a v odpoledním žáru jsme se vrátili zpět vlastní silou. Den, který spojil hranice, výšky, vedro i radost z pohybu.