Ne, 24. 7.

Ráno jsme od hotelu zamířili opět k Wörthersee, tentokrát na druhou stranu, jako včera – abychom se vyhnuli tunelu Karavanka vzali jsme to přes italské Tarvisio, je to jen o pár km delší, ale jistota je jistota. A tak jsme po necelé hodině jízdy dorazili do městečka Velden am Wörthersee na západním okraji jezera, kde nás autobus vyložil u haly a krytého kluziště. Nasedli jsme na kola a jali se jezero objíždět po severním břehu. Koupači měli tentokrát problém, břehy jezera byly buď zastavěny domy, hotely anebo tam byly placené plovárny, a tak najít volný přístup k vodě byl problém. Nás to ale netrápilo, a tak jsme v poklidu dojeli na druhý konec jezera do Klagenfurtu. Tady, po focení v přístavišti výletních lodí, začala Ivě blbnout na kole elektrika tak jsme se trochu zdrželi. Když se to uklidnilo, vyrazili jsme parkem do centra, minuli jsme areál Minimundus, kde je cca 150 zmenšenin významných světových staveb v měřítku 1:25  a alejí podél kanálu jsme dojeli až téměř do samotného centra. Na Novém náměstí jsme zase řešili problémy s elektrikou a po vyřešení jsme si dali zasloužené pivečko v jedné z přilehlých kaváren. Po odpočinku jsme se podél kanálu vrátili zpět k jezeru, kterého jsme se pouze dotkli a hned jsme zamířili do kopečků nad jižním břehem jezera. Nachází se tam několik meších jezer, která jsme minuli a až u toho posledního a největšího, Keutschacher See, jsme opět na lavičce v klidném stinném háji poobědvali stále stejnou českou sekanou, kousek chleba a teplou vodu. Tady odbočím, většinou nic moc v poledne nejíme, protože jak snídaně, tak i večeře jsou natolik výživné, že ještě obědvat v restauraci, tak se vrátíme o 10 kg těžší. Navíc v tom horku není ani chuť k jídlu, tak to řešíme tou sekanou, ta hodně vydrží.

Každopádně po pauze jsme se vydali na pokračování naší cesty, bohužel na pár set metrů vzdáleném a pro nás skrytém koupališti se něco stalo, protože ještě, než jsme vyrazili, tak tam přistával vrtulník, dorazila záchranka i policie. Brr, rychle pryč. No jo, jenomže teď zase začala haprovat elektrika na mém kole. Protože jsme jeli z kopce dolů k jezeru, tak jsem to moc neřešil, to to jede samo a když jsme sjeli do Reifnitz k jezeru, tak zase naskočila. Na zabití! Pokračovali jsme po jižním břehu ještě pár kilometrů do Maria Wörth, kde na parkovišti čekal autobus. Najeto cca 48 km a slunce, slunce, slunce.