Neiderské jezero 1. den, Čtvrtek 27. 9.
V osm jsme se vydali po příšerné D1 směrem na Brno, po hodině a půl 15 minutová zastávka na pumpě u Jihlavy, kde jsme naložili jednu účastnici. Pokračovali jsme do Brna k obchodnímu centru Futurum, které leží u výpadovky na Vídeň, kde přistoupili zbylí kolegové a my ostatní jsme měli půl hodinovou pauzu do cca 11 hodin. Koupili jsme si s Ivou Čínu do krabičky s sebou, protože bychom to nestačili v limitu sníst v restauraci a po cestě na Vídeň jsme si pochutnávali. Kolem 13. hodiny jsme projeli obchvatem kolem Vídně a zamířili do Burgenlandu, spolkové země ležící na východě země u hranic s Maďarskem. Za Vídní jsme najeli na dálnici A3 a posléze pak na silnici č. 16, kterou jsme dojeli až na hranice. Kousek za hranicemi jsme projeli Soproní a v cca 14.15 jsme dorazili do obce Hegykö (čti heďké), kde jsme se ubytovali v penzionu Kertész. Měli jsme k dispozici malý pokojík s postelí a sociálkou, docela dobře vybavená kuchyně pak byla společná se třemi děvčaty, bydlícími nad námi. Počasí nebylo nic moc, většinou po cestě pršelo a i pří vykládání kol doslova lilo. Část účastníků se proto rozhodla kolo nechat na pokoji a vydala se do místních termálních lázní, my jsme ale volili kolo. Hodinu po příjezdu jsme tedy od vedoucího Štefana vyfasovali mapu, dostali instrukce a vyrazili z Hegykö do Fertöszeplak, kde bylo malé muzeum železničních lamp – to jsme ale nenašli a tak jsme pokračovali dál do Fertödu, kde se nachází zámek Esterházyů, který jim sloužil jako letní sídlo. Bylo již po zavírací době a tak jsme udělali zvenku pár fotek zámku a přilehlého parku. Po cca půl hodině jsme se pak vydali na zpáteční cestu, bylo to pořád po rovince, v Hegykö jsme minuli náš penzion a pokračovali k penzionu a restauraci Tornacos, kam jsme měli jít večer na večeři. U penzionu jsme si koupili zmrzlinu, myslím, že to byla moje letošní první a pravděpodobně i poslední. Kousek za penzionem jsme ještě našli vstup do termálních lázní Sá-Ra, kam jsme se chystali příští den, a vrátili jsme se kolem 18. hodiny zpět do našeho penzionu, kde jsme se zkulturnili před večerní návštěvou restaurace. Najeto cca 15 km, příjemné na rozježdění. V krámku, který byl součástí penzionu, jsme si koupili lahev růžového vína a hořčici, víno jsme hned otevřeli a trochu ochutnali. V hospodě jsme měli být ve 20:00 a tak jsme kolem tři čtvrtě na osm vyrazili, protože přeci jenom to tak kilometr bylo. V hospodě jsme měli zamluvené stoly, přisedli jsme k Janě a Mirkovi a k našemu poměrně velikému stolu si přisedly i naše tři spolubydlící z patra nad námi. Jídelní lístky byly kromě maďarštiny i v němčině i angličtině, ale přesto nám u některých jídel zůstal obsah utajen. Měli i speciality z místního šedého skotu, tu si dala Iva, někdo si dal perkelt, někdo guláš. Já si objednal také nějakou specialitu restaurace a k mé hrůze mi přinesli koleno, které bych si v Čechách kvůli jeho velikosti asi nikdy nedal. Jedna naše kolegyně si ho dokonce přišla vyfotit, tak ji to zaujalo. Horko těžko jsem zkonzumoval pouze libové maso, část jsem ho věnoval Ivě na oplátku za kousek šedivého hovězího a veškeré tlusté jsem nechal být. Pro mě to není. K pití jsme měli každý půl litru vína, Iva bíle a já červené. Večeře to byla více než vydatná a před jedenáctou jsme zaplatili a vrátili se zpět do penzionu, kde jsme se svalili na postele a vydali se do říše snů.