Čt, 18. 6.

Třetí den začal podobně jako ty předchozí. Autobus nás tentokrát zavezl do německé obce Eichrath, malé vesnice ukryté mezi poli a lesy, kde ráno panoval klid, který člověk v turistických oblastech často nezažije. Silnice byla prázdná, jen občas projel traktor, a právě tady začala další kapitola cesty. Stačilo pár minut jízdy a ocitli jsme se na nejbližší cyklostezce, která se jako tenká linka táhla krajinou směrem k belgickým hranicím.

Jakmile jsme se napojili na belgickou síť tras RAVeL, krajina se změnila. Rovné úseky po bývalých železničních tratích, dlouhé stíny stromů a tichá údolí, kde se vzduch už dopoledne začal ohřívat. Vedro přicházelo pomalu, ale jistě, a asfalt se začal lesknout jako zrcadlo. Jízda byla plynulá, bez prudkých stoupání, ideální na to, aby člověk nechal myšlenky volně běžet a jen sledoval, jak se krajina mění s každým kilometrem.

Před Bastogne se objevila první výrazná připomínka historie — mohutný památník Mardasson, stojící na kopci jako tichý svědek bitvy v Ardenách. Monument působil v horkém odpoledni ještě majestátněji. Krátká zastávka, chvíle v muzeu, kde se chlad uvnitř mísil s tíhou příběhů, a pak už jen poslední kilometry do města.

V Bastogne již čekal autobus. Kolo šlo do držáku, my do sedadel, a zatímco autobus ujížděl zpět k Haus Tiefenbachu, ubíhala za oknem krajina, kterou jsme ještě před chvílí projížděli vlastní silou. V nohách cca 55 kilometrů, v hlavě směs horka, historie a rytmu belgických cyklostezek.

Den, který měl podobný začátek, ale jiný charakter i jinou atmosféru — ale stejně silný dojem jako ty předchozí.