OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Čtvrtek + Pátek, 2. – 3. 10.

Saliris Resort

Sraz byl ve 22:00 jako obvykle na parkovišti Galerie Nové Butovice, kde na nás po příjezdu již čekal malý, dvacetimístný autobus Mercedes s fungl novým nízkým přívěsem na kola.  Naložili jsme se a kolem 22:45 vyrazili nejprve do Brna, kde jsme naložili jedny manžele a později v noci v Bratislavě přistoupil ještě jeden kolega. Ráno již za světla jsme projeli pomalu se ucpávající Budapešť, za ní pak už cesta byla klidnější. Kolem deváté jsme dorazili, tak jako vloni, do města Gyöngyös na parkoviště u marketu Spar na ulici Roberta Károlyho. Přes ulici na pumpě Lukoil jsme provedli lehkou ranní hygienu, koupili jsme si tam něco malého k snídani, koukli jsme do Sparu a po cca 45 minutách jsme pokračovali po hlavní dál do pohoří Mátra na nejvyšší horu Maďarska Kekes. V rozporu s předpověďmi počasí nebylo nic moc, zataženo, mlha, občas i mrholilo. Pomalu jsme stoupali nahoru na parkoviště pod vrcholem a doufali, že cesta dolů nebude moc nebezpečná – všude spadané listí a mokro. Nahoře byla mlha, naštěstí jsme všechno podstatné viděli vloni, kdy svítilo sluníčko, ovšem za cenu podstatně nižší teploty. Letos přeci jenom nebyla taková zima. Nicméně my s Ivou jsme byli, po loňských zkušenostech, letos připraveni na sjezd za velmi chladného počasí – celoprstové rukavice, kukla pod helmu, noviny pod bundu. Po krátkém briefingu jsem si v navigaci nalezl loňskou trasu, nastavil si ji a vyrazili jsme opatrně do mlhy.  Pomalu jsme sjížděli po mokrém asfaltu, kde navíc ležela již spousta spadaného listí, čím jsme byli níže, tím lepší byla viditelnost, mlha zůstávala ve vyšších polohách. Dojeli jsme do obce Mátrahánza, kde jsme se napojili na hlavní silnici č. 24. Nejprve jsme se dali doleva, kousek na velké parkoviště lemované stánky, kde si Iva dala langoše v té nejdražší úpravě – a lá Mexiko. Byly tam i fazole a spousta sýra a byl to vlastně můj první langoš v životě. Po této lehké svačince jsme vyrazili po silnici č. 24 směrem na Parád, nejprve ještě pár kilometrů z kopce a poté víceméně pořád po rovině. Projeli jsme Parád a v Recsku jsme zatočili k jezeru Buzás-Völgyi-Tó, které jsme vloni celé ojížděli zleva. Tentokrát jsme ho objeli podstatně kratší trasou zprava a jako vloni jsme museli vyjet malý kopeček nad jezerem a sjet opět dolů po šotolinové cestě směrem na Szajlu. Tady byla z cesty odbočka vpravo, která dle navigace mířila přímo k silnici na Sirok, aniž bychom museli jet obloukem přes Szajlu a Újtelep. Vzali jsme to tedy vpravo, ale po pár stech metrech šotolinová cesta zatáčela opět vpravo a to se mi již nelíbilo. Dál rovně vedla pouze stezka v trávě, tak jsem to ještě risknul rovně, ale po pár desítkách metrů jsem to před dolíkem plným rákosí vzdal a otočil se zpátky. Iva, která se mezitím zdržela focením, byla kousek zpět a tak byla překvapena, že se vracím. Nechtělo se jí vracet zpět a tak jsem se sám vrátil na původní cestu na Szajlu a pokračoval jako vloni až do vesnice, kde jsem si pamatoval, že musí být ještě jedna spojka na silnici do Siroku, aniž bych musel vykružovat oblouk přes Újtelep a opravdu jsem za hřištěm narazil na asfaltovanou uzounkou odbočku doprava přes louky. Vydal jsem se po ní, uprostřed jsem narazil na Ivu, která měla více štěstí než rozumu, že našla cestu, protože skupina jedoucí s Ilonou se snažila rovněž o stejné zkrácení, jako my, ale nevrátili se a brodili se nakonec bahnem, než se dostali na silnici. My jsme po úzké (cca 1m) asfaltce dorazili do Újtelepu a najeli na tu správnou silnici na Sirok, kam jsme za chvíli v poklidu dorazili asi jen 15 minut před termínem, přesto jako první. Autobus tentokrát nebyl v areálu penzionu, ale stál přímo na silnici, a jelikož nebyl řidič vidět, sedli jsme si do restaurace venku na terase a dali si pivo. Postupně se sjeli ostatní účastníci, naložili jsme kola a vyrazili do Egeru, opět do hotelu Villa Völgy, kde jsme se ubytovali a kolem 17. hodiny jsme přejeli do lázní Saliris Resort. V lázních jsme strávili asi 2 hodiny a po půl osmé, již za tmy, jsme se vydali zpět k hotelu. Na pokoji jsme pojedli něco ze zásob, dali si trochu vína nakoupeného ráno ve Sparu a zalehli jsme utahaní po celonoční jízdě, cyklistice i cachtání.

ZPĚT                                                                                 DALŠÍ  DEN